Poporodní


Dneska je to přesně 11 dní od narození Rozárky a já vzpomínám na poslední týden před porodem. Pořád jsem si stěžovala, že chci už rodit, jak jsem unavená a těžká. Měla jsem opuchlý nohy a bolely mě záda. Vážila jsem o 15 kilo víc než před otěhotněním. Všechny kila jsem nabrala v 7. a 8. měsíci a to byl pro moje tělo fakt nápor! Poslední dva týdny před porodem se mi udělaly strie a začaly mě trochu svědit. Hodně lidí mi říkalo, že to po porodu trochu vymizí ... No...

Teď, když se zpětně na ten poslední týden koukám, závidím sama sobě, jakou jsem měla pohodu. Válení na gauči celej den, spánek 10 hodin, kromě pár zakázek a jednou týdně gynekolog žádné starosti. Je pravda, že chodit 8x za noc čůrat byl celkem vopruz a představa blížícího se porodu mě docela stresovala, ale to, co přišlo po narození mimíska, jsem nečekala. Všude byla spousta informací o porodu, ale o tom, co přijde po něm, téměř nic. Všichni mi říkali, že je to náročný, ale já jim moc nevěřila. Protože co je na tom, párkrát denně nakojit a přebalit, že?! :-D

V minulém článku už jsem nakousla, že začátky s miminkem nejsou žádná sranda. V nemocnici to bylo pro mě strašný. Nespala jsem snad ani minutu. Miminko mám sice hodné a spící, jenže ze spaní vydává zvuky podobný jako dinosaurus. Chrčí, funí, píská. Tím, že se mi spustily všechny ty hormony, se mi v hlavě rozsvítilo světýlko, který začne houkat, kdykoliv ji slyším. A to i v případě, že bych nespala třeba měsíc. Dejv tomu říká "mama syndrom". :-D Prostě mě to okamžitě probudí a já musím v šoku kontrolovat, co se děje. V tu dobu, než já otevřu oči, mimi už zase spí. Jenže když se to opakuje každých 10 minut, tak prostě nemáte na spánek šanci. První dny v nemocnici mě provázely stavy opravdové zoufalosti, někdy jsem brečela celou noc a nevěděla co dělat, abych se aspoň trochu vyspala. První týdny mateřství bych nazvala jako BOJ S ČASEM! V průběhu čtení se dozvíte proč, není v tom totiž jenom spánek.

Miminko mi dali do rukou hned po porodu a starej se. Zkoušeli jsme ji dát k prsu a po chvíli snažení se přisála. Vždycky jsem si myslela, že dáte dítě k prsu a ono prostě pije, jenže to není pravda! Tohle bych zase pojmenovala jako KOJÍCÍ BOJ! Nejdřív vás sestřičky naštelujou do nějaký polohy, ve který to "funguje". Takže sedíte na sešitý pičce ve vzpřímené poloze, jednu ruku máte ze strany pod prsem, druhou držíte dítě a snažíte se mu narvat hlavu do správné pozice tak, aby se přisálo. Nejdříve vám ji trochu požužlá, pak vám ji tak trochu nakousne, natrhne... No a pak když se to konečně povede, tak první tři dny kojíte cca 30 - 40 minut. Tudíž ta jedna ruka, kterou si podpíráte prso už je vlastně necitlivá, mezitím se v těle spouští hormon oxytocin. Ten vám pomáhá "vrátit se do kupy" a pomáhá zpátky zavinout dělohu, což znamená, že při kojení máte křeče do břicha a vytejká z vás krve jako z vola. Po těch zhruba dvou dnech se vám začne dělat mléko. To poznáte, zaručeně. Najednou jsem měla prsa jako nějaká pornohvězda. Ze začátku mi to přišlo fajn, jenže pak jsem přišla na to, že to mlíko tam tvrdne a že bych taky mohla mít zánět. Prsa musíte pravidelně před kojením masírovat v teplé vodě a rozmasírovat všechny hrudky. Samozřejmě je to sranda, zvlášť když mimčo už brečí. To taková sprcha na 15 minut vyloženě bodne a vy z toho nejste vůbec nervózní. Naštěstí tak po 6ti dnech se to upravilo a už mám prsa normální. Když Rozárka zabrečí a já si vzpomenu na kojení, mlíko mi začne samovolně vytejkat. Je neuvěřitelný, co ty hormony umí. :-D

Kojit se má zhruba po 3 hodinách a v noci můžete nechat mimi spát. Stejně se budí po těch 3 hodinách ... a když ne, jste celá na trní, jestli bude dost najedená. Kolik toho vypije a jak výživné máte mléko zkrátka nepoznáte. Já kojím teď po 11ti dnech už jenom cca 10 minut, pak už Rozárka nechce, ať dělám, co dělám. Tak budu doufat, že přibírá tak, jak má. Ale tvářičky má už docela buclatý a nebrečí mi, tak doufám, že je vše oká. Bradavky, jak už jsem psala, mažu bepanthenem a používám hydrogelový náplasti Medical. Ještě předevčírem to při přisátí tak bolelo, že jsem to kojení pokaždý obrečela. Už je to dobrý, uf.

Přebalování je celkem v pohodě věc. Jak spousta lidí straší se smolkou, která nejde utřít a je jako ropa, tak to nebylo zas tak strašný. Poprvé jsem ji měřila teplotu, strčila ji do prdelky teploměr a v tu chvíli se to začalo valit. Šlo to v pohodě utřít vlhčeným ubrouskem. Od té doby má ve zvyku kadit a čůrat pokaždý ve vteřině, kdy ji měním plínku. Doporučuju koupit si jednorázové podložky, určitě je využijete. :-D Co si budeme povídat, tatínek z toho má vždycky radost! Máma už takovou ne, páč to já ji musím to hovno utřít, žejo. :-D

Tohle všechno a dalších x věcí zjistíte už v porodnici. V porodnici neustále mimčo nosíte, i když si nejste jistí, zdali se sami udržíte na nohou. Mám namožené ruce ještě teď. To, co se s váma děje je divný. V těhotenství jsem byla citlivka, jenže to jsem ještě nevěděla, co to vlastně znamená. Koukala jsem se na seriály a u toho bulela. Teď mi však stačí o nich mluvit a brečím taky, stačí mi si vzpomenout na něco hroznýho a brečím. Hrůza. Matky jsou šílený a nemůžou za to, opravdu, může za to příroda. Abych uvedla příklad, v pátek Rozárce vytekl hnis z oka, já jsem se z toho málem zhroutila. Totálně jsem to obrečela, vystresovala dítě, Dejva... No katastrofa. Volala jsem do nemocnice a pročetla diskuze na netu. Nakonec jsme koupili kapičky a zjistili, že to má jedna pětina novorozeňat. Stačí kapat a masírovat a mělo by se to spravit samo.

Ukončím téma porodnice. Bylo to fakt strašný! Můžu říct, že jsem nic horšího opravdu nikdy nezažila. NIKDY! I když byly sestry hodný, psychicky jsem to fakt nedávala a říkala si, že to snad ani nedám. Každopádně vám tu sepíšu, co všechno jsem v porodníci doopravdy využila - 3 balení vložek, obyč bavlněný kalhotky - 5x, šampón na vlasy, mýdlo, ručník 2x, pantofle, bepanthen na bradavky a ten hydrogel, slánka :-D, příbor, gumička do vlasů, hřeben, vlhčený ubrousky, plínky, věci na odchod domů, sladkosti od rodiny a to je všecko. Určitě bych vám doporučila vzít si sebou i nafukovací kruh, protože sednout si opravdu bolelo a kruh neuvěřitelně pomáhá - prý.

V porodnici jsem dostávala pravidelně najíst, uklidili mi a i tak jsem si myslela, že to snad nezvládnu. Doma už to bylo lepší. Nabrala jsem síly a díky bohu za mýho Dejva, kterej mi vaří, pere a uklízí. Já si dokonce i odpočinu. V tom je podnikání z domova hezký. Jsme na všechno dva! Za pár dnů jsem se dala do kupy a už nejsem ani tak labilní. Jizva v mezinoží už mě skoro nebolí. Jen mě strašně svědí strie. Tady vám ukazuju ilustrační obrázek, jak to vypadá teď. Je to fakt hnus, mazala jsem pravidelně v těhu. Prostě někomu se to udělá, i kdyby se na hlavu postavil. Po porodu jsem to zkoušela mazat měsíčkovou, pak bepanthenem, pak tělovým mlíkem a svědilo to víc, než když jsem se na to vyprdla. Snad se to trochu spraví časem, to se teprve dozvíme. Ale nehroutím se, jsou to jizvičky štěstí a připomíná mi to všechno, co jsem kvůli Rozárce přetrpěla a zvládla. Navíc chlapa mám, miluje mě a nějaká ta jizva opravdu není překážkou! Břicho jak vidíte už mi trochu splaskává, budu dokumentovat průběh.

Další věc se kterou jsem si nevěděla rady a do teď nevím, je jídelníček. Najednou nemůžu jíst skoro nic! Skoro žádnou zeleninu a ovoce, džusy, cokoliv na cibuli, bublinkatý pití... Přijde mi, že malou bolí po všem bříško. Takže furt jen přemýšlím, co si dát k jídlu. Navíc nemám skoro žádný chuťe, což je nezvyk. Už nemám chuť na sladký, ale ani na prasárny, nic. Je to vlastně docela příjemný, protože vím, že hodně zhubnu. I tak ale musím do sebe něco nacpat, aby se mi dělalo výživný mlíko, jenže to je někdy problém. Jak nemá člověk chuť, tak čas plyne a najendou je večer a já zjišťuju, že jsem pořádně nic nesnědla. Už jsem doma zhubla další tři kila za týden. Člověk prý spotřebuje za měsíc kojení tolik energie jako za celé těhotenství. Není čemu se divit, že hubnu. Snad budu kojit ještě rok a budu konečně jednou v životě hubená. :-D

Abych se dostala k pointě, boj s časem to je hlavně kvůli tomu, že každé 3 hodiny kojíte, přebalujete, uspáváte, ob den koupete, převlékáte a měli byste chodit na procházky. Všehovšudy za ty 3 hodiny obstaráváte tak hodinu a půl mimčo a pak vám zbyde tak hodina a půl na sebe - najíst se, vysprchovat, vyčůrat, vyspat se. Ze začátku je to hrozně náročný, i když jsem dělala jakejkoliv sport, tak se cítím milionkrát víc unavená a namožená, někdy zoufalá a vyčerpaná. Ale když mám malou v ruce, je přebalená, vykoupaná, nakojená a spokojená, zaplaví mě pocit štěstí a úlevy. Neumím si představit, že bychom o ni přišli a neměli ji. Je to opravdu ten nejhezčí dárek, který někomu můžete dát - život. Ať to stojí, co to stojí, zvládneme to!

Je ještě hodně věcí o kterých bych se chtěla rozepsat, ale už takhle je ten článek moc dlouhej a tak vás nechci zdržovat. Snad vám pomohl si trochu představit, jaké to je první dny s miminkem. Není to procházka růžovou zahradou, je to boj o čas, boj s kojením, boj s emocema a boj se spánkem. Ale nakonec snad všichni vyhrajeme!

Pokud se článek líbil, prosím o srdíčko pod ním. :-)

Za chyby se opět omlouvám, není čas, ztrácet čas! :-D

tak páčko, máma Gábi!


2,452 zobrazení

© 2020 Gabriela Hájková