Kojení na veřejnosti? No fuj!


Článek na konci šestinedělí jsem nějak vynechala. Nebylo to nic převratnýho, žádná změna. Narozeniny jsem oslavila uspáváním miminka a praním poblitin z oblečení. No dobře, nebudu ze sebe dělat chudinku, vlastně to pral Dejv a já ten den ležela s nohama nahoru a Rozinkou u prsa. Byl to úplně první rok za celý můj život, kdy jsem neměla žádnou oslavu s kamarády. Je to pro mě tak trochu smutný, protože tyhle chvíle jsem milovala, ale teď se to vůbec nehodilo. Rozárce budou v pondělí dva měsíce a pořád je to o tom samým - přebalit, nakojit, krknout ... a pak stihnu chvilku pracovat. No, vlastně toho stihnu možná i trochu víc, protože jsem se naučila vstávat dřív než ve 12, KONEČNĚ!

Už mi z toho hrabalo a řekla jsem DOST! Prubnu to! Jdeme "ven"! Začali jsme chodit do kaváren na pracovní schůzky jako rodina, tedy i s Rozárištěm. Vím, že by bylo lepší být doma, dokud je venku takovej hnusnej blivajz a lidi jsou nachcípaní, ale už jsem potřebovala mezi lidi. Neumim si představit, že bych se ve dne V NOCI starala jen o mimčo, a byla to moje jediná náplň dne. Tím smekám před maminkami, které to tak mají a nehrábne jim z toho.

V úterý byl takový ten den, kdy venku není hezky ani hnusně. Svítilo tak napůl, bylo kolem nuly. Prostě takový to počasí, kdy nevíte, jak se máte oblíknout, aby vám nebylo teplo, ale ani zima. Odpoledne nás čekaly dvě schůzky. Jedna v květinářství Gracia kvůli domluvě na svatební veletrh (hotel Epocha 21.4.), kde budeme vystavovat fotky, videa ColorPix a můj nový projekt Příběh na kousku papíru. A potom jsme měli schůzku s budoucími novomanželi ohledně focení. Náš plán byl takový, že se mezi tím stavíme ještě někde na jídlo a na chvilku doma, abych nakojila.

V klidu jsem přebalila a začali jsme oblíkat. Řeknu Vám, to je vždycky záhul. Než ji člověk narve ruce a nohy do všech těch rukávů a nohavic, uplyne klidně půlhodinka a my jsme celí zapaření, zpocení a ufunění. Už bylo na čase vyrazit ... Jenže co se stalo, ona se nám v tu chvíli totálně pokakala. To slyšíte jenom takovej ten zvuk jako šlehačka ve spreji, no, padalo to tam jedna báseň.

Hmmmm, v tom ji nemůžu nechat. Takže jsem šla znovu přebalit. To už šlo o čas, takže místo hledání rukaviček, které se někam vytratily, dostala na ruce ponožky, tepláčky obráceně... No nic, přišli jsme pozdě a celý ten čas mezi schůzkami se o dost zkrátil.

Šli jsme se najíst do jedné restaurace, která je u nás v Jablonci docela vyhlášená. Sice ne jídlem, ale spíš dobrým pivem. Bývá tam většinou narváno. Nejdřív jsem svlíkla dítě. Rozárka měla zrovna nějakej špatnej den a jako na potvoru začala brečet přesně ve chvíli, kdy jsem dostala jídlo. Místo toho, abych si smažený hermelín, mozzarelu a eidam vychutnala, musela jsem si z toho udělat smažákovou omeletu a natlačit to do sebe najednou. Dejv se mi smál, protože jsem vypadala jako na soutěži jedlíků. Sranda ho přešla v momentě, kdy mu Rozárka začala brečet už i v náručí. Ajaj! To už jsem tušila, že je zle a že to budu muset poprvé udělat. Tu hroznou věc! KOJENÍ NA VEŘEJNOSTI!

Koukla jsem na hodinky, které hlásily půl hodiny do další schůzky. Domů už to nestíháme! Co teď?! Šla jsem se podívat na záchod, jestli by to nešlo tam. NEŠLO. Představa, že budu sedět s malým miminkem na sklopené záchodové míse tam, kde před pěti minutama někdo kadil, mě málem donutila jim variaci smažáků vrátit. Přímo v restauraci se mi prostě kojit nechtělo. Než jsem porodila, tak mi někteří kamarádi říkali, že jim to vadí. Mně to nikdy nevadilo, připadá mi to normální, ale pokud má někdo zkušenost s tím, že si nějaká vykozená matka roku pomalu odstříkla mlíčko do kafíčka, tak se ani nedivím. Vrátila jsem se na místo. Nic jinýho mi nezbyde, budu TO tam muset udělat.

Akce "buď neviditelná" začíná. Přesně ve chvíli, kdy jsem si chtěla vyhrnout svetr a nakojit, restaurace se začala plnit. Snažila jsem se tvářit na příchozí co nejvíc nepříjemně, aby je ani nenapadlo, sednout si vedle nás. :-D Moc to nezabralo, asi se jim ta "dokonalá" rodinka v rohu místnosti líbila a já měla pocit, že se na nás lepí jak slepice na flus. Všechny stoly okolo obsazeny. Otočila jsem se zády k sálu a seděla čelem do zdi... nenápadný, fakt. :-D ...vytáhla prso a začala kojit. Ve stresu jsem se nestihla ani pořádně připravit, a tak jsem při tom měla křeč do zad a pot ze mě tekl čůrkem. Připadala jsem si jako idiot, zvlášť když přišla servírka odnést prázdný talíř a zeptala se mě, jestli něco nechci. Ano chtěla, posunout čas o 10 minut dopředu a mít to za sebou! Na sebevědomí mi nepřidaly ani moje růžové vlasy, protože s nima jsem vyloženě neviditelná. Hned jak jsem dokojila, sbalili jsme všechny věci a já vystřelila z restaurace se sklopenou hlavou a na ostatní hosty pro jistotu nekoukala. Ulevilo se mi, že mám svoje "poprvé" za sebou!

Zamyšlení na závěr. Pokaždé, když uvidíte matku s prsem venku, vzpomeňte si na mě a taky na to, že je lepší tohle, než nekončící řev. Jeli jste někdy autobusem a brečelo tam cizí dítě? Mě se to stalo a nejradši bych mu v tu chvíli šla strčit moje prso do pusy, jen abych to už nemusela poslouchat! :D

Pokud vás moje články baví, tak sdílejte. Je to to nejlepší, co pro mě můžete udělat. Mimochodem mám v plánu přidávat článek každou sobotu a někdy i ve středu. Vím, že to má cenu! A nezapomeňte zmáčknout srdíčko pod článkem. :-)

Tak páčko,

máma Gábi.


800 zobrazení

© 2020 Gabriela Hájková