Mámy vs. nemámy


Před pár dny mi došlo, jak vás mateřství změní. Teda spíš, jak mě změnilo v očích ostatních, a jak se ostatní lidi změnili v mých očích. Haha, tak polopatě. Když jsem byla ještě sama, tak před čtyřmi lety, život pro mě byl tak jednoduchej. Chodila jsem na VŠ, nemusela řešit peníze (no hlavně jsem si vystačila fakt s málem), chodila jsem každej pátek a sobota pařit, bavila se, užívala si. Občas jsem se musela učit na zkoušky, uvařit si jídlo, a... to bylo vlastně asi tak všechno. Chodila jsem celý léto na přehradu na pivo, řešila, jak vypadám v plavkách, a jestli mi ten kluk už odepsal, nebo to byl zase jenom nějakej úlet... no, byla jsem v tu dobu docela hrozná, ale fakt jsem chtěla poznat někoho na celej život, i když to tak asi v tu chvíli nevypadalo. Absolutně jsem si neuměla představit, že budu mít už dítě. Neměla jsem žádnou kamarádku, která by miminko v tu dobu měla. A pokud jo, přišlo mi hrozně divný, že ho má tak brzo. Všechny mámy mi připadaly upjatý a nudný, Nechápala jsem, že jsou furt doma s miminem. Určitě jsem k nim nechovala vůbec žádnej obdiv, spíš naopak. Když už jsem někoho potkala na párty, kdo to miminko měl, tak mi hlavou jen projelo, že je blbá, že se nechala tak brzo nabouchat.

Pak jsem potkala Dejva. Po dvou týdnech našeho vztahu jsme spolu leželi ve vaně a on mi řekl něco jako: "Až budeme mít miminko, že nepůjdeš na císaře?". Dneska se tomu smějeme, ale v tu chvíli mi to moc vtipný nepřišlo. Měla jsem radost, že se mnou chce být už napořád, ale o miminku jsem ještě vůbec nepřemýšlela. Byli jsme pořád spolu, už mě nebavilo chodit na párty a pít. Neměla jsem důvod, byla jsem zadaná a šťastná a bylo mi o dost líp doma u filmu s Dejvem a skleničkou vína. A v tu chvíli mi začalo takový to období, kdy máte spoustu nezadanejch kamarádek, který vám furt omílají, že s nima nikam nechodíte. A když už jsem se teda přemohla, že s nima někam na párty půjdu, chtěla jsem vzít Dejva a bavit se i s ním. To jsem si vyslechla, jak je to jen dámská jízda a bla bla bla. Několikrát zůstal doma a já už o půlnoci stála sama u baru, zatímco holky koketovaly s novými nápadníky. Přitom jsem hodně akční a ráda jsme pořádala grilovačky, ráda jsem dělala housesparty, ale bohužel, když tam nebyl někdo cizí, s kým by se mohly holky seznámit, tak se jim tam nechtělo. A s tímhle jsem bojovala pořád. Když byly pak zadané i ony, najednou mohli kluci s náma... No, a tímhle to období skončilo. Pak samy přestaly chodit pařit a měly to jako já. V tohle období jsem pro mámy s dětmi pořád neměla moc pochopení, ale už se to zlepšovalo.

Po dvou letech spolu jsme začali přemýšlet nad miminkem a tak se to stalo. Najednou ze mě byla a je máma a já jsem si uvědomila, jaká je to hrozná zátěž - porod, starání se o miminko, hormony, i ta láska... I okolí mě začalo brát jako "mámu".Teď jsem já ta, pro kterou nezadaní nemají pochopení. Přijdu jim možná upjatá a moc rozumná, a přitom, světe div se, jsem to pořád já a jsem furt stejná, jako před tím rokem, jen mám možná trochu povislejší prsa. :-D

Nedávno jsme domlouvaly po messengeru s holkama tajnou oslavu narozenin jedné kamarádky, která má taky malé mimčo a kojí. A tak vím, že některé nápady, které tam padly, jsou absolutně nereálný. Třeba nechat dítě doma samotné spát a jít někam pařit až do rána atd. Tak jsem jim napsala, že to asi nee, že kvůli malý by to chtělo udělat jinak, třeba udělat oslavu už odpoledne, nebo objednat nějakou chatu, kde by všichni mohli spát, uspat děti a pokračovat v zábavě, a najednou tam začaly ty holky rejpat :"A když nemám mimčo, tak jsem taky v pohodě, hahaha?" Ty vole, v tu chvíli jsem měla chuť prohodit telefon oknem. Myslíte si, že se v tom vyžívám a mým jediným posláním je nebavit se? Uvědomila jsem si, že jsem teď pro ně nejspíš já ta rozumná máma kráva, ale když má mimčo i oslavenec, tak se snažim udělat tu oslavu přece podle ní tak, aby si to mohla co nejvíc užít. Asi si lidi bez mimča myslej, že se my mámy snažíme bejt důležitý a naschvál prudit, ale není to tak. Prostě už máme zodpovědnost za dalšího živýho člověka a bohužel si nemůžu dovolit nechat někde Rozárku celej večer brečet, nebo ji sebou tahat po nocích, když je zvyklá už dávno spinkat. Samozřejmě, taky bych chtěla občas vypnout a jít někam pryč. Všeho nechat a na tejden odjet. Dát si nohy nahoru a jeden den nikoho nekrmit, nedělat bububu a blblbl, ale nejde to. Prostě musíte upřednostnit miminko, ať je vám špatně, nebo máte blbou náladu, nebo se zrovna koná nejlepší pařba roku. A zrovna já bych zatím nenechala Rozárku samotnou třeba u babičky ani jednu noc.... Smutný je na tom to, že jsem byla úplně stejná a vadilo mi, když mě lidi s dětmi omezovali v mé sobeckosti. Kéž bych si mohla tehdy prožít jeden den z mého teď, hned bych pro maminky měla trochu víc pochopení.

Další příklad uvedu, když jsem si byla zahrát beach. Měla jsem to štěstí, že mi Rozárka usnula v kočárku, a mohla si s kámošema pinknout. V druhym týmu byl nějakej kluk, přes třicet, a pořád měl blbý kecy. "Matka od dětí hraje, nojo tý matce to jde.... Jdi radši kojit."... a podobně. Šlo mi teda líp než jemu, tak ho to asi štvalo. Ale i tak ... Prostě idiot.... Kdybych tam nepřijela s kočárkem, tak by mi tak akorát čuměl na prsa a snažil se mě sbalit. Určitě takový typky taky znáte, holky... :-D

Naopak starší lidé se ke mně teď chovají s úctou. Už mě neberou jako malé dítě, ale jako soběstačnou dospělou ženu, se kterou se můžou bavit jako se sobě rovnou. Mateřství vás prostě hodí do nějaký jiný škatulky, a přitom já jsem pořád ta stejná Gabča.. Najednou si připadám dost diskriminovaná a odsuzovaná, přitom jsem jen porodila mimino, ještě k tomu ve 26ti, což je věk tak akorát. Stejně jako když si někdo pořídí pejska a musí se o něj starat, nebo si koupí rybičku a musí ji krmit. Vždyť na tom nic není, ale vlastně asi je. Protože vysvětlit to nikomu nejde.

Máte taky nějaký podobný zážitky, maminky? A nebo naopak, kdo nemáte ještě mimčo, jak to cítíte? :-)

Tak páčko, vaše Gábi. :-)

#mama #mamablog #materstvi #miminko #dítě

351 zobrazení

© 2020 Gabriela Hájková