© 2020 Gabriela Hájková

Byl to POROD!


Je čtvrtek 20:00 h a zrovna začíná poslední předvolební debata. U té tragédie mi v břiše trochu pobublává a já si říkám, co jsem to zase sežrala! Abych si nedávala už nic těžkého, k večeři jsem si udělala jenom zeleninový salát s tím, že mi to bude snad stačit. Každý mi říkal, že porod zaručeně poznám a proto si říkám, že tohle nic nebude, asi jen třeba průjmik ...

Největší strach před porodem jsem měla z toho, že nebudu dost najedená a nebudu mít sílu, nebo že nepoznám, až to přijde. Říkala jsem si, že budu rodit určitě tak max 8 hodin, v nejhorším případě 12 a pokud to tak bude, tak to asi nedám. No prostě před tím porodem jsem měla různý obavy, kdy to přijde a jaký to bude a tak. Člověk má strach trochu i o svůj život a taky neví, jestli má všechno dobalené do nemocnice.

Porod jsme pojali i trochu umělecky a nafotili ho. Všechny fotky ZDE. Po najetí na fotky jen pro silnější povahy.

Bolesti postupem začaly trochu sílit a opakovaly se asi po 10ti minutách. Několikrát jsem si došla na velkou a pořád to nechtělo přestat, což bylo fakt divný a tak jsem si řekla, že možná teda začínám rodit. V 00:00 h jsem začala hledat číslo do porodnice, abych se zeptala, jenže jsem ztratila ten jejich papír a naše hledání čísla zabralo asi půl hodiny. Sestřička mi řekla, abych radši přijela. No... než Dejv seškrábal namrzlý auto a já dobalila všechny blbosti, bylo půl druhý.

Teď Vám popíšu ty začáteční bolesti. Bylo to opravdu jako když potřebuju na velkou a mam dostat měsíčky. Bolelo mě to jen v podbříšku a v dolní části zad. V horní polovině břicha nic. Bylo to zvláštní, protože když vám v těhotenství tvrdne břicho, máte ho tvrdé spíš nahoře a tam cítíte tlak, ale tohle bylo něco uplně jinýho.

V porodnici mi natočili činnost dělohy a poslouchali srdíčko miminka a už jsem tam viděla na grafu takový hezký kopečky. Doktor mi vysvětloval, že až to bude takhle, tak rodím. :-D V tu chvíli jsem si říkala, že to ještě není tak hrozný. Bolelo to sice víc než obyčejný křeče do břicha, ale jak to bylo v delších intervalech, tak to šlo. Pak mě vyšetřila doktorka a řekla mi, že jsem otevřená na jeden prst volně a že to může být začátek porodu. Dala mi čípek a poslala mě domů se vyspat. Na to, abyste porodily dítě, musíte být tam dole otevřené na 10 prstů (10 cm). Pro laiky a rejpaly, ne tam úplně dole, kam se strká penis, ale vevnitř v pipce. :-D

Porod jsme pojali i trochu umělecky a nafotili ho. Všechny fotky ZDE. Po najetí na fotky jen pro silnější povahy.

Doma jsem si lehla do postele a místo toho, aby se to zklidnilo, tak se mi to hned rozjelo tak, že jsem měla kontrakce po 4 až 6ti minutách. Měřili jsme to s Dejvem asi dvě hodiny a bylo nám blbý tam zas jet, aby mě neposlali znova domu. Tu noc v porodnici rodilo hrozně moc lidí a tak moc nebyli zvědaví na někoho, kdo se otevírá pomalu a ještě by to zvládl doma, ale jak jsme měli vědět, jak dlouho máme čekat? Někdo má porod tak rychlej, že je dítě do 3 hodin venku a já měla za sebou už někde 9 hodin pravidelných bolestí.

V 7:00 h ráno mě přijali s nepříliš velkým nadšením, protože podle doktorky jsem byla otevřená jenom na dva prsty. Na porodním sále mi udělali hned klystýr. Toho se obává spousta ženskejch, ale věřte, že to byla spíš sranda. Jen to trochu štípalo, pak jsem cítila tlak a potom to musela v sobě držet prý 5 - 10 minut. Jasně :-D Měla jsem křeče a u toho si zkuste držet v sobě nevim kolik litrů vody. :-D No běžela jsem na záchod asi po čtyřech minutách a to byl teda mazec, Dejv se mi smál za dveřma a já nevěděla, jestli se mám smát a nebo brečet, nebo zadržovat bolest... :-D

Porod jsme pojali i trochu umělecky a nafotili ho. Všechny fotky ZDE. Po najetí na fotky jen pro silnější povahy.

Bolesti byly ještě chvíli pořád stejné, jen se zrychlovaly. Měla jsem je pravidelně tak po 3 - 4 minutách ještě asi další 3 hodiny. Vlezla jsem si do horké vany, aby se to zrychlilo a já už mohla porodit. Pak mě zkontrolovali a byla jsem otevřená pouze na dva prsty a kousek. To jsem myslela, že už to nedám, protože jsem byla hrozně unavená z nespaní a bez jídla ... Prostě krize. Aby se porod urychlil, propíchli mi plodovou vodu. Dali pode mě takovej nočník a něco mi tam strčili, radši jsem nekoukala. Jen to luplo, ale nebolelo a najednou taková vlna vody! Jako když se protrhne přehrada! Pak pokaždý, když jsem měla kontrakci, nebo se někam pohnula, vyteklo toho ze mě ještě hrozně moc. Až do konce porodu ze mě pořád něco teklo.

Bolelo to víc a víc. Porodní asistentka se mě zeptala, jaké budu chtít prášky na bolest. Dřív jsem byla zastánce toho, abych měla porod co nejpřirozenější, ale jak jsem měla dlouhej čas na rozmyšlenou a byla čímdál víc vyčerpaná, řekla jsem si, že budu chtít nakonec ten epidurál. Bála jsem se ho hrozně moc, protože kolují zvěsti o tom, jak někdo ochrnul a podobně. Navíc mě nikdo neujistil o tom, že je to bezpečný. Musela jsem podepsat papír, že s tím souhlasím a tak, což mi na jistotě ještě ubralo. Ještě víc než ochrnutí jsem se bála toho, že se mi nespustí všechny ty hormony a mateřský pudy. :-D To jsem ale byla ujištěna, že se nestane, takže uf. Od přírody totiž zrovna mateřský typ moc nejsem, tak jsem doufala, že se mi spustí všechny ty "máma" emoce. Jenže podle mých výpočtů bych tímhle stylem rodila ještě asi dalších 48 hodin a to bych určitě nezvládla. Bolelo to víc a víc, nemohla jsem u těch kontrakcí vůbec mluvit, ani se hejbat a porod se nikam neposouval. Pak mi přišli zavést ten epidurál. Vůbec to nebolelo, protože mi to umrtvili. Bohužel moje představivost pracovala na plný obrátky, tak mi z toho bylo fakt slabo. Fuj... Ještě mi nemohli najít správný místo kam to píchnout, tak to dělali na několikrát, no hnus. :-D Pokud jste odvážný a chcete to vidět, mrkněte do tohoto odkazu ZDE.

Epidurál vám zavedou do páteře a musí se trefit mezi obratle. Jehlou tam zavedou malou hadičku a skrz ní tam pouští postupně léky. Kolem 3tí hodiny odpolední mi dali první dávku. Působilo to vždycky asi hodinu a půl a já necítila kontrakce. Jen jsem cítila šílenou únavu, ale totálně se mi ulevilo. V tu chvíli jsem si říkala, že je to nejlepší rozhodnutí, který jsem kdy udělala. Když epidurál přestal působit, postupně jsme zase cítila kontrakce a pokaždý o moc větší, říkám vám, že bych to opravdu nedala a už v to odpoledne by mě vezli na sál, protože bych asi omdlela vyčerpáním. Pokud si chcete nechat píchnout epidurál, musí to být v době, kdy jste otevření na 3 - 6 prstů. Proto spousta ženskejch nedostane ani možnost. Někdo, nebo spíš určitě víc než půlka maminek, přijede do porodnice a už je otevřená třeba na 7 prstů a do pár hodin má mimčo venku. Já byla však v 17:00 h otevřená asi na 5 prstů.

Už jsem z toho začala mít docela depku, že asi nikdy neporodím. Zavedli mi kanylu a chtěli porod trochu urychlit pomocí oxytocinu. V tu chvíli jsem měla epidurál plně funkční a viděla ty kontrakce jen na grafu. Najednou to tam začalo strašně lítat, seběhlo se několik doktorů, že miminku přestalo bít na chvíli srdíčko. Mělo omotanej pupečník kolem krku a jak se ten porod zrychlil a ono se snažilo tam prorvat hlavu, začalo se dusit. V tu chvíli nás s Dejvem polil studenej pot a já už jsem přemýšlela nad tím, že to třeba nedopadne vůbec dobře a domů půjdeme s prázdnou. Samozřejmě mě to úplně vykolejilo a tekly mi slzy. Když si na to vzpomenu, tak mi je z toho hrozně špatně. Porod mi museli kapačkou zase zpomalit, strkalo mi tam asi 6 doktorů ruce, aby zjistili, v jaké je poloze miminko. Už to vypadalo, že půjdu na císaře.

Porod jsme pojali i trochu umělecky a nafotili ho. Všechny fotky ZDE. Po najetí na fotky jen pro silnější povahy.

Těsně před porodem končila původním doktorům směna a všichni se mi tam vyměnili. To byla pro mě další kapka, místo skvělé porodní asistentky se kterou jsme strávili vlastně celý den, mi tam přišla nějaká nová a to pro mě bylo nepříjemný. V tu dobu jsem už nedávala instastories (abyste si nemysleli), protože ve mně fakt hrklo a bylo mi na nic. Do toho mi začaly zase kontrakce, já už jsem se vyčerpáním celá klepala a třásla.

Ještě si tam pak šťourlo několik doktorů a nakonec přišel takovej starší zkušenej doktor, kterej na mě působil klidným dojmem (uf) a řekl, že to prostě půjde. Nechala jsme si dát další dávku epidurálu a pak cítila tlak v konečníku. Jak jsem to řekla, musela jsem tlačit. Nejdřív jsem to tam celý počůrala a to nevím, kde se to vzalo. Na wc jsme byla těsně před tlačením. Museli mě nakonec ještě vycévkovat - to bylo trochu nepřijemný. No jako řeknu vám, že to byl fakt mazec. Když píšu tyhle řádky, tak je mi z toho úplně špatně, ale nebojte se, ta lepší část přijde.

Nakonec si mě položili na bok a já tlačila a tlačila. Vlastně to byla už úleva. Cítila jsem tlak tam dole a věděla, že už se tam prořezává hlavička. Přiběhl doktor, já si lehla na záda a ještě jsem několikrát vší silou zatlačila. Najednou jsem cejtila takový škárbání a věděla, že mě nastřihávají. Doktor byl naštvaný, že mu dali tupý nůžky, ale nakonec to dobře dopadlo a povedlo se nastřihnout, já pak cejtila, jak projela ta hlava a ještě jsem musela zatlačit a vytlačit tělíčko, to už šlo samo.

Porod jsme pojali i trochu umělecky a nafotili ho. Všechny fotky ZDE. Po najetí na fotky jen pro silnější povahy.

Najednou vyndali dítě a já cejtila totální úlevu, že je venku a brečí. To pro mě byl signál, že je v pořádku. Narodila se tedy až v pátek ve 21:12 h, tedy cca po 24 hodinách. Už jsem se jen uvelebila, vytlačila placentu, která vypadala jako žaludek od krávy a čekala, než mě pan doktor zašije. Když jsem viděla Dejva, jak se na miminko kouká, měla jsem opravdu hezký pocit. Pak jsem si u šití ještě s doktorem povídali o jméně a tak, mezitím šel David vedle se sestřičkou ošetřit miminko. Mimochodem mezi tím celej ten porod fotil, což nechápu, já už bych to asi psychicky nedala.

Až potom mi dali Rozárku do náruče a já se totálně rozbrečela. Další dvě hodiny jsme leželi spolu na porodním sále a mazlili se. Musíte tam být, než se vyčůráte, jestli je všechno v pořádku. Následuje sprcha, kdy vám může být na omdlení a tečou z vás krvavý cucky. V tuhle chvíli prý hodně ženskejch omdlívá, protože ztratili spoustu krve. Já nic, měla jsem takovej suprovej pocit, že už je to za mnou, že jsem si tu sprchu dost užívala! Až na to čůrání, to bylo první dny opravdu divný.

Říkala jsem si, že je to konečně za mnou, jenže pak přišla pro mě možná ještě horší část a to pobyt v nemocnici. Nedali mi nadstandart a tak musel jet Dejv domů. Mimčo dali hned ke mě a já nemohla vůbec spát, protože kdykoliv se jen nahlas nadechla, tak jsem se strašně lekla a každých 5 minut mě to budilo. Ještě jsme zkoušeli kojit, i když to byl boj, tak se přisála. No jenže já byla už druhou noc beze spánku a tak jsem totálně ubulená ve 3 ráno volala sestru, jestli si ji nemůžou na pár hodin vzít. Připadala jsem si jako špatná máma, co dává své dítě pryč, ale to vyčerpání bylo neúnosný. Spala jsem 3 hodiny, pak další dva dny vůbec. Měla jsem a vlastně pořád mám návaly štěstí, když se na mimi podívám a návaly provinilého pocitu, že třeba dělám něco blbě. Když brečí, chce se mi brečet taky. Je to zvláštní. V nemocnici to bylo strašný, tolik dní beze spánku a se vzbouřenejma hormonama, to bylo teda něco. Myslím si, že možná i tyhle začátky byly horší než samotný porod. Od úterý jsem naštěstí už doma a najednou se mi hrozně ulevilo, že tu mám Dejva a nejsem na to sama.

Porod jsme pojali i trochu umělecky a nafotili ho. Všechny fotky ZDE. Po najetí na fotky jen pro silnější povahy.

Protože mě nastřihávali, tak je jasné, že mě bolí jizva kdykoliv si sednu. Od epidurálu mě bolely dva dny záda a teď se cítím hrozně tělesně i psychicky unavená. Všechno mě rozbrečí, mám namožené ruce z nošení miminka. Než se přisaje k prsu, tak to vždycky obrečím bolestí. Srovnala bych to tak s tou nejsilnější kontrakcí, akorát v místě prsu. Asi jako když vám ho někdo prokousne a pak tam nasype sůl, no jupí. Ale koupila jsem si nějaké náplasti (medical) a už je to o něco lepší.

Porod jsme pojali i trochu umělecky a nafotili ho. Všechny fotky ZDE. Po najetí na fotky jen pro silnější povahy.

Jestli vás tenhle článek odradil, tak mě to mrzí, ale víte, že jsem upřímná a proto nebudu mazat nikomu med kolem pusy. Ale jedno vám řeknu už rovnou, opravdu ale OPRAVDU to stojí za to! Pomalu už na ten porod zapomínám a říkám si, že bych do toho šla klidně znova! Je to sice asi nejbolestivější zážitek a nejvíc psychicky vyčerpávající... Ale jak se říká, že miminko vám to vynahradí, tak je to pravda. Vždycky když se na ní podívám a vidím tu její zmačkanou malou tvářičku, která nás bezpodmínečně miluje a důvěřuje nám, mám hrozně krásnej pocit. Je to zázrak přírody. Kdybychom si mohli kupovat děti v automatu a neprošli si tímhle vším, tak bychom nikdy nic takovýho necítili.

Teď už nás čeká jenom to lepší. Dokonce jsem stihla i napsat článek, který trval asi 4 hodiny, uvařit vývar, vysprchovat se, odepsat na pár zpráv a projet instastories. Takže tomu dávám do budoucna šanci. Až si uděláme režim, stihla bych určitě i nějakou tu práci. Jsem šťastná, že na to všechno jsme dva a že mám tak skvělého chlapa. Bez něj bych to fakt nedávala.

Pokud Vás moje psaní zaujalo, tak mi dejte jako vždy srdíčko pod článek a určitě se ptejte na cokoliv, ráda odpovím! Vím, že je trochu delší, ale věřte, že jsem ještě pár věcí docela odbyla, jen aby se to dalo číst. I tak doufám, že jsem to popsala co nejpřesnějc.

Tak páčko, máma Gábi.


3,995 zobrazení