Jak jsem překonala strach

Ahoj, já jsem Gabriela, je mi 28 let a bojím se zubaře! Jo, čtete dobře, jsem srab a mám úplně iracionální strach z vrtání zubů. Nebo takhle, ještě do nedávna jsem měla. Jakákoliv zmínka o zubech a mně se dělalo poněkud špatně. U zubaře jsem nebyla 7 let! Bála jsem se tak moc, že bych chtěla raději znova RODIT. Naprosto vážně jsem nad tím takhle přemýšlela. Pamatuju si, jak měl Dejv problémy se zubama a pořád dokola mu čistili kanálky a já jsem o tom jen slyšela a musela jsem jít tu moji nevolnost zaspat a v lepším případě zapít. Jenom pomyšlení, že tam jednou budu muset jít, pro mě byla nesnesitelná. Přitom normálně mám pro strach uděláno! Nebojím se pavouků, ani jiných zvířátek!...

… No dobře, mám taky trochu sociální fóbii a bojím se telefonovat, seznamovat se s cizími lidmi, mluvit na veřejnosti, chodit na schůzky, asi to má co do činění s mou častou (ne)sebejistotou. Trochu se to prohloubilo tím odtržením od světa na mateřský. Ale problémy jsem s tímhle měla už odjakživa. Nikdy jsem nebyla na pohovoru. Nikdy jsem nebyla na rande. Bála jsem se, že budu trapná, že nebudu vědět, co mám říct. Když musím mluvit před více lidmi, tak z toho týden předem nespím, cejtím se jako před státnicema. Co když si budou myslet, že jsem divná? Co když budu koktat? Co když zkrátka nebudu taková, jak se ode mě očekává? Tisíc myšlenek a pochybností, jestli jsem vůbec schopná mluvit před někým nebo s někým. Nervozita. Prostě peklo. Minulej tejden mě čekala letošní první samostatná svatba. Dejv měl fotit sám skoro až na Moravě a já sama v Raspenavě. Nebála jsem se, že udělám špatný fotky, ale právě tyhle moje sociální pochybnosti se mnou dočista házely ze strany na stranu.

Kde se ty strachy vzaly? Když se vrátím k zubařovi, tak tam přesně vím, kdy se tohle stalo. Moje první zubařka se mi hrabala v puse s 10ti centimetrovýma nehtama bez rukavic, další doktor byl sice super, ale sestřička na mě byla nepříjemná a chovala se ke mně jako k malýmu dítěti, což v dospělosti nechcete. Vyvrcholilo to tak, že jsem šla na vrtání kazu a nedali mi injekci, takže si umíte představit tu bolest. Dejvovi v poslední době trhali zuby, dávali dreny a pak mu to opakovaně způsobilo záněty, bolesti hlavy a podobně. Postupně jsem si díky tomu ten odpor v sobě vypěstovala a moje představivost tomu přidala ještě větší rozměr. Další věc byla ta, že mi vyloženě vadilo platit za zubaře takový peníze. Říkala jsem si, že si platím zdravotní a nechápu, proč mám za lékařské ošetření dávat něco navíc, zvlášť když mě všude vždycky tak odbyli, udělali to nekvalitně nebo na mě byli ještě nepříjemní. Nechápejte mě špatně, já si za kvalitní práci ráda zaplatím, ale když mám pocit, že tu práci někdo odvádí špatně nebo ho to vůbec nebaví nebo dokonce otravuje, tak za to zkrátka platit nechci.

Naštěstí to má se mnou dobrej konec, protože jsem se během pár měsíců úplně zbavila strachu ze zubaře…a to úplně! Jak? Rozhodli jsme se, že začneme chodit k soukromým doktorům. Proč? Protože sami podnikáme a moc dobře víme, jak to chodí. Záleží nám na každém zákazníkovi, chováme se slušně a snažíme se, aby byli s námi stoprocentně spokojení! Každej nadmíru spokojenej člověk nám totiž může udělat dalších 10 zákazníků jen tím, že nás někde pochválí nebo doporučí. Proto jsme tušili, že to bude podobné i s lékaři v soukromé sféře. Přes kamaráda, kterému jsme nedávno zrovna fotili svatbu, jsme se seznámili se skvělou dentální hygienistkou Simčou Zvěřinovou a už pro mě bylo jednoduchý ji prostě napsat a zeptat se na termín. Odhodlala jsem se, že to překonám a uvidíme. Přišla jsem k ní jednou a víte co? Bolelo to míň než porod! O dost míň! Ten pocit čistých zubů po tom, co mi tam odstranila všechen ten 7mi letej nános, byl k nezaplacení. Jako fakt respekt, kdo tuhle práci dělá, musí mít fakt odvahu! Simča nám doporučila zubaře pana MUDr. Tomáše Kadlase. Pan doktor dříve pracoval jako zubař v Nepálu a v Oslu, čímž si získal moje sympatie a plnou důvěru v jeho schopnosti. A víte co? Ani tam to nebolelo! Naráz mi opravil tři zuby, ani se mě neptal, jestli chci injekci. Necítila jsme nic. Dejvovi vyčistil kanálky pod mikroskopem a po 2 letech utrpení má klid. A co se týká ceny, tak ano, připlatíme si, ale vlastně možná nakonec ušetříme, protože když si představím kolikrát jel David do Prahy na kontrolu, tak už nechal možná víc za benzín plus k tomu nemohl vzít nějaké zakázky, protože měl zánět a bolelo ho to. Navíc z vlastní zkušenosti vím, kolik stojí vybavení k podnikání. My sami v tom máme už pěknej ranec a s vybavením zubařské ordinace se nemůžeme vůbec srovnávat. Líbí se mi, když se někdo snaží investovat do nejnovějších technologií a stále se posouvat, proto už bych nikdy neměnila a k „normálnímu“ zubaři nešla. I když samozřejmě těch dobrých zubařů je určitě taky spousta, ale ti už stoprocentně neberou! Tady ještě před ošetřením vždy dostaneme podrobný plán, kolik co bude stát a můžeme se normálně domluvit, jestli to chceme všechno udělat v co nejkratší době nebo rozplánovat ošetření na delší čas. Jsem fakt šťastná, že jsem se takhle překonala a už se ani malinko nebojím. Možná se i dokonce těším na další návštěvu.

Pro mě z toho vyplývá jediný způsob, jak se zbavit strachu, zkrátka musím jít do toho naplno. Zkusit to a nebát se udělat ten jeden malej krůček, kterej mě jenom posílí. I proto se teď snažím hodně fotit a nenechávám všechno na Davidovi. Poslední dobou už fotil Dejv skoro všechno, kde byli lidi. I moje kamarády. Já jsem si nechávala třeba focení produktů, úpravy fotek nebo grafiku od počítače. Přitom to taky umím (fotit, být příjemná, splnit očekávání), jen se bojím té komunikace. A taky toho, že David nasadil laťku hrozně vysoko, protože to on je takovej víc bezprostřední, nestydí se, lidi ho milujou.

Každopádně ten první krůček jsem udělala tuhle sobotu a myslím si, že jsem s tím mým strachem začala bojovat se vší parádou. V pátek jsem byla už hodně nervózní, v noci jsem skoro nespala, to prostě nejde ovlivnit. Venku pršelo a já se modlila, aby v sobotu nebyl úplnej slejvák a aby nesvítilo ostře sluníčko, protože to nedělá fotkám dobře. Nebo takhle – poradíme si se vším, ale když je obřad na přímém slunci ve 12 hodin, tak to svítí přímo seshora a lidé mají například kruhy pod očima, nebo je hmouří, jsou přesvícení a podobně. Když je pod mrakem nebo se fotí ve stínu, fotograf nemusí tohle vůbec řešit a všichni mají své přirozené výrazy. Ale k té sobotě…

Vstala jsem v 6 hodin ráno, podívala se z okna a lilo jako z konve. Ženich mi najednou napsal, abych přijela až na 11tou, protože řeší záplavy. COŽE ZÁPLAVY? Samozřejmě jsem začala googlit a našla stovky fotek z roku 2010, kdy bylo snad celý město pod vodou. V rádiu hlásili třetí stupeň ohrožení, dávali to i v televizi … Hned jsem hledala na instagramu pod hashtagem aktuální fotky. Voda už v noci stříkala z kanálů. Lidi mi psali, že tam jsou uzavírky a policajti posílají lidi zpátky. K tomu všemu jsem se už nemohla dovolat ženichovi, protože vypadla síť a na mapce jsem našla, že nevěsty rodiče, kde měly probíhat přípravy, bydlí přesně u řeky Smědá. No umíte si představit ty moje nervy v tu chvíli. Nakonec jsem se dovolala svědkovi a ten mi řekl, ať přijedu. Tak jsem sebrala odvahu a vyjela jsem vstříc svému osudu.

Nakonec jsem na místo dorazila, i když s obtížemi, protože tam bylo tolik uzavírek, že mě navigace nechtěla dovést až tam. Moje „obavy“ se naplnily. Dům nevěstiných rodičů byl zaplavený. Zahrada už ani nebyla vidět a voda stále stoupala. V tu chvíli jsem cejtila adrenalin a vlastně se mi to docela líbilo v tom, že takové fotky ze svatby jiný fotograf mít nebude. Byl to obrovskej zážitek! V tu chvíli jsem byla šťastná, že můžu zachytit něco tak unikátního a nebezpečnýho. Možná jsem tím objevila moji novou touhu – fotit a natáčet přírodní katastrofy a věci v extrémních podmínkách. Ale jinak mi to bylo opravdu líto, ani si neumíte představit, jaký to musí být, když Vám voda zaplaví dům a k tomu v den svatby. To je fakt největší pech, zvlášť když svatbu plánujete rok dopředu.

Díky týhle situaci jsem úplně zapomněla na tu moji, v tu chvíli úplně nepodstatnou, sociální fóbii. Ženich a nevěsta to vzali sportovně a udrželi si skvělou náladu. Já jsem se úplně na pohodu seznámila se všemi hosty. Můj strach byl naprosto iracionální. Svatbu jsem nafotila, jak nejlíp umím. Mám z toho všeho skvělej pocit a hrozně se těším na další svatbu, kde nebudu mít za zadkem Dejva. Z této svatby mám fotek upravených zatím jen pár, tak sledujte ColorPix, kam vložíme časem celý příběh. Bude to stát za to, slibuju! A mezitím si můžete prohlídnout naše další svatby.

A co vy? Bojíte se něčeho? Máte nějaký způsob jak se zaručeně zbavit strachu?


To je pro dnešek všechno, podpořte mě srdíčkem nebo komentářem pod článkem. Mimochodem když se přihlásíte, bude Vám na mail chodit upozornění, když napíšu něco nového.


Tak páčko, Vaše Gábi!

0 zobrazení

© 2020 Gabriela Hájková