© 2017 Gabriela Hájková

Cesta za SNEM aneb jak jsem začala podnikat

15.7.2017

     Už dlouho jsem nenapsala žádný článek. Hlavou jsem byla totiž trochu jinde. Zavalená prací, protože teď přes léto mají umělci nejvíc zakázek a k tomu dokončování školy. Navíc mě nechytlo žádný téma o kterém bych se mohla rozepsat. No nic... Abyste se o mě dozvěděli víc, popíšu Vám, jak jsem se dostala k mé vysněné práci. Třeba vás to motivuje k tomu, abyste si šli za tím, co doopravdy chcete dělat a nespokojili se jentak s něčím. 

 

     Na základce jsem byla jedničkářka, ale nikdy šprtka! Šprty jsem odjakživa neměla ráda. Já osobně nikdy neměla žádný cíl, nevěděla jsem, co chci v životě dělat. Jen jsem si malovala a to mě bavilo, nicméně mi všichni říkali, že uměním se živit nedá a aniž bych si to připustila, přiměli mě na tuto práci zapomenout a jít na gympl s tím, že si ještě promyslím, co budu dělat.

 

     Na gymplu hrůza, ne že by se to nedalo zvládnout, ale prostě a jednoduše jsem na to úplně kašlala. Je divný, že každý rok jsem seděla s někým jiným v poslední lavici a všichni z těch lidí na konci roku propadli. :-D Ne že by to bylo k smíchu, ale všem bylo příjemnější si se mnou psát psaníčka, hrát lodě a piškvorky, než poslouchat výklad. Já jsem nakonec vždycky nějak proplula. Puberta se mnou mlátila a já se nadchla pro několik profesí. Bavila mě filozofie, ale z toho bych mohla dělat leda tak kulový. Pak jsem přemýšlela nad žurnalistikou a psychologií (tu jsem si rozmyslela, protože jsem hrozná cíťa a asi bych se zhroutila spíš já, než abych někomu pomohla), pak nad kriminální policií a patologií (nojo, mám ráda morbidní věci, no a co! :-D). Jenže jsem byla poslední rok střední blbka, která se zapletla s lidma, kteří VŠ zrovna nepodporovali a já kvůli nim chtěla zůstat v Jablonci, tak jsem se nakonec dostala jen na TULku na obor učitelství pro 1. stupeň základní školy. 

 

     Říkala jsem si, že po roce to zkusím třeba jinám, protože jsem odjakživa věděla, že učitelka bejt nechci. Vlastně jsem učitele neměla nikdy v lásce a obdivovala jich jen pár (asi tak 3 za celej život). Protože jsem tam potkala pár holek, který byly super, chtěla jsem tam nakonec zůstat. Navíc jsme měli hodně výtvarky a tělocviku (<3). Škola byla o něco lehčí než gympl, hlavně proto, že jsme si furt hráli na malý děti, což mě strašně otravovalo, ale zkoušky z těchto předmětů byly docela lehký. za těch 5 let mě to tak zdebilnělo, že jsem se dokonce i smířila s tím, že teda budu učit.

 

     Školu už mám hotovou, je ze mě Mgr. Gabriela Hájková (haha :-D). Napsat si to můžu maximálně na schránku, do emailu a do faktury, protože teď už nadosmrti vím, že učitelkou malých dětí bejt nechci NIKDY! Odučila jsem rok na jedné nejmenované ZŠ a byla to nejhorší práce, jakou jsem zatím zažila (a to jsem pracovala i v Kauflandu za kasou). Nikdo normální prostě nevydrží v kabinetu s 15ti dalšíma pomlouvajícíma ženskejma! Děti byly to jediný, co nakonec na tom učitelství bylo hezký, ale rodiče a kolegyně na facku. Kdybych žila před 40ti lety, tak to ještě fungovalo, ale teď? Respekt k těm, kteří to tam vydržej. Holky ze třídy už taky učej a z 6ti se kterejma jsem se bavila, musely 4 odejít, protože měly stejný problémy jako já. Já jsem byla zralá tak na psychologa, pak už jsem se ani nechtěla bavit s cizejma lidma a fakt jsem se z týhle otřesný zkušenosti dostávala dlouho. Ale OTEVŘELO MI TO OČI! Řekla jsem si, že už NIKDY nebudu pracovat pod někým, ještě k tomu v systému ČR! Radši budu dělat na sebe, budu zodpovědná za to, jaký peníze si vydělám, s kým budu spolupracovat a budu si sama určovat podmínky. 

 

     V tu dobu jsem se seznámila s Dejvem (s mým miláčkem), který fotil. Díky němu jsem se taky naučila fotit a natáčet, mezitím jsem malovala na zeď a obrazy na zakázku. Do toho jsem se učila v grafických programech a nakonec se dostala i k finančně a tématicky zajímavým zakázkám. Nebudu vám lhát, trvalo to. Než si člověk udělá slušné portfolio, než má skutečně co ukázat, spoustu věcí musí dělat za hubičku. Navíc jsem měla štěstí, že David u toho normálně pracoval a pak upravoval po nocích fotky a já měla čas se tomu věnovat naplno. Bez něj bych tohle všechno neměla. Než jsme si udělali pořádný stránky, trvalo to rok. A další rok trvalo, než se David mohl vykašlat na práci, která nás živila a pracovat taky na sebe. Asi nejdůležitější věc je, že pokud chcete dělat to, co vás baví, musíte být trpěliví a taky pilní. Úspěch nepřijde po týdnu, lidé vás nezačnou brát hned vážně, ale když na tom budete pracovat, tak se to časem všechno dostaví.

 

     Začít podnikat není žádná sranda. Musíte si za tím jít a pracovat od rána do večera, být do toho zapálení. Sice jste "pánem svýho času", ale vlastně to tak vůbec není. Stejně každý den pracujete a odvádíte práci daleko kvalitnější, než jako zaměstnanci, protože vám na ni opravdu záleží a nejen proto, že na vás křičí šéf. Ale protože každá věc, kterou uděláte, buduje vaší značku. Když už se tím chcete naplno živit, je důležitý se nepodceňovat a umět si nastavit ceny a říct si o ně. S tím bojuje ze začátku asi každej a já tak trochu pořád. Ale už se učím v tom chodit a bude to jen lepší. 

 

     Zatím máme zakázek víc a víc a jsem fakt šťastná, že to směřuje tímhle směrem. Upřímně věřím, že budu bohatá, úspěšná a uznávaná umělkyně! Půjdu si za tím, natočím film, budu dělat projekty a nikdo mě nezastaví!! 

 

Pokud vás zajímá, co všecko děláme, koukněte na naše stránky www.colorpix.cz

 

Tak páčko a dělejte to, co Vás baví!! Vaše Gábi :-)

PS: Komu se článek líbil, dejte mi srdíčko nebo komentář přímo pod článek, abych věděla, jestli ty moje kydy někdo čte, dík. :-D

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

Mohlo by se vám líbit:

Úzkost

3.6.2019

Navrch huj, uvnitř fuj

25.3.2019

1/15
Please reload