© 2017 Gabriela Hájková

Jak jsem rodila?

12.10.2018

Je načase se v mých myšlenkách vrátit zase zpátky. Tam, kde to všechno skončilo, ale i začalo. Do toho osudného dne... do dne, kdy jsme si zvolili Zemana jako prezidenta, do dne, kdy jsem musela tlačit jako nikdy. No prostě do nejhoršího dne mýho života. Byl opravdu nejhorší?...

 

Psal se 25. leden a já si letmo vzpomínám, jak jsem si myslela, že budu mít srajdu. Ležela jsem na sedačce jako vorvaň a jedla salát. Kdybych tenkrát věděla, že budu potřebovat tolik energie, cpala bych se v devátym měsíci každej večer svíčkovou s deseti. Vešlo by se to do mě v tu dobu krásně... Když ty křeče nepřestávaly, vyjeli jsme do porodnice. To už ale víte, páč jsem o tom psala. Jenže jsem v tom mým šoku po těch všech zážitcích zapomněla napsat něco, co mi do teď utkvělo v paměti, a hrozně se tomu směju. Když nás vrátili z porodnice domů, abych si vzala čípek a vyspala se (hahahaha), nasedli jsme do auta a vyrazili jsme. Jenže žijeme v Jablonci, žejo. Když jedete kolem druhý v noci ve všední den autem městem, tak je asi tak 80ti procentní šance, že vás zastavěj policajti. Město je úplně prázdný, nikdo nikde... No a co se nestalo? Najednou za náma houkačky.... Jedním očkem jsem se koukala na Dejva a viděla jsem ten jeho vyděšenej výraz. A sakra, nesvítí nám světlo... zastavili nás. Abyste si vybavili tu zvláštní situaci živě, popíšu vám, jak jsem asi vypadala. Byla noc, já měla na sobě bílý tričko, který skrz černo černou tmu svítilo tak moc, až mohlo být vidět klidně i z Ještědu... venku bylo asi -10 stupňů. Přes můj pupek jsem ani neviděla na přední sklo.... Dejv stáhnul okénko...policista mě uviděl...já dostala křeč, zatnula všechny svaly v těle a zakřičela "A KURVA!"...  jen koutkem oka jsem viděla, jak se na mě pán policajt kouká s otevřenou pusou a nechápe, proč jedeme směrem z porodnice a ne do ní. Každopádně pochopil, že nemá cenu nás zrovna teď prudit a popřál nám na cestu hodně štěstí. Na to asi nikdy nezapomenu, byla to fakt náhoda, potkat policajty zrovna v tenhle den D, protože mě za celej můj život stavěli snad jen jednou, a to jsem měla zrovna výstřih, a teď podruhý, když jsem rodila. Asi mám fakt štěstí. :-D 

 

No nic, druhej den jsem si už od rána dávala wellness v porodním sále číslo... no asi 1... ani nevím, jestli jich vůbec máme v Jablonci víc. Pak už to šlo všechno tak nějak zamlženě. Je fakt, že teď už to zas tak strašně nevnímám, ale vím, že jsem si tehdy sáhla na dno. Ani ne tak u toho hroznýho dlouhýho porodu, jako pak v tý porodnici. Že bych do toho šla znova jsem vyslovila jen jedenkrát, když jsem měla jít k zubaři a místo toho bych opravdu radši znovu rodila. Nakonec jsem se stejně neodhodlala a k tomu zubákovi nešla. Jsem srajda.

 

Zpětně svůj porod vnímám spíš tak, že se mi tím změnil život. Někdy si vyčítám, že jsem v těhotenství nedělala víc věcí sama pro sebe. Třeba jsem mohla chvilku nepracovat a dělat si jen svoje věci. Odpočinout si, jít si zaplavat, být hodinu sama s knížkou, a nebo třeba napsat tu svoji knížku. Teď na ní nemám vůbec žádnej čas. Nevěřila jsem tomu, že mi to tolik změní život, ale fakt to není sranda. 24/7 s miminkem, který musím 5x denně krmit, převlíkat, přebalovat, zbytek času uspávat, hrát si, hlídat... Nechápu ženský, co jsou 4 roky na mateřský. Ale vlastně to asi není zas tak hrozný, pokud u toho nepodnikáte jako já. Mám toho prostě moc, ale na druhou stranu to nehodlám vzdát! Jsem za to na sebe pyšná.

 

Jestli byl porod nejhorší den v mém životě? Jeden z nich určitě ano. Když pominu, že z toho vzešlo to naše pískle, tak určitě. Samozřejmě, že tu naší holku miluju úplně nejvíc, ale kdyby ji přinesl čáp, vůbec bych se na něj nezlobila. Tím nemyslím Babiše, to bylo snad ještě horší. Možná jsem ale zažila i horší dny a větší bolest. Třeba když jsem se dozvěděla, že má babička leukémii, tak mi bylo fakt na nic. Potom, když umřela, měla jsem takovou divnou depku a v tu chvíli se začala bát smrti, ačkoliv mi to přišlo vždycky normální a říkala jsem si, že až umřu, tak budu mít klid a nebudu to vědět. V tu dobu mi bylo divně a hrozně mě mrzelo, nebo i teď mrzí, že se nedočkala mýho dokončení vš a ani neví, že jsem otěhotněla přesně v tu chvíli, kdy zemřela... Pak byly hrozný chvíle, když se rozváděli moji rodiče, když se odstěhovala moje nejlepší kamarádka do Německa, když jsem se rozešla se svým prvním klukem... Tohle nese člověk daleko hůř, než fyzickou bolest. Porod je hroznej, o tom žádná, ale je hroznej tak nějak jinak. Je to asi takový, jako když vás přejede auto a vy máte za několik měsíců pocit, že máte štěstí, protože jste to přežili a nikomu se nic nestalo. Jedno vám ale řeknu, když si čtu zpětně ten můj článek o porodu, jede mi husí kůže po zádech. Zvlášť ten epidurál, z toho mi je blbě. Mimochodem ještě asi před dvěma měsícema, mě z toho teprve přestaly bolet záda. 

 

Z toho porodu se člověk celkově dostává dost dlouho. Třeba já jsem měla asi 5 měsíců ruku v prdeli, teda né v prdeli samozřejmě, ale takovej hustej zánět šlach to byl. A to jsem na tu pravou nemohla skoro nic, to vám povídám. Pak teda taky tady je ta moje váha... ne dobře, tlustá jsem byla už předtím, ale aspoň se mám na co vymluvit, žejo. :-D Co se ale změnilo, je vnímání světa kolem mě. Různý moje pocity...a tak. Třeba před porodnem jsem nemohla vidět ten seriál Malé lásky, bylo mi z toho úzko, bála jsem se. Fakt jsem viděla jen jeden díl a už jsem víc nemohla. Teď to hltám jedním dechem a při narození všech miminek se usmívám a mám z toho radost. Přeju jim to. Najednou člověk ví, jak je to malý miminko křehký, čistý a prostě hezký. I když předtím většinu dětí spíš nenáviděl a vadil mu jejich brek. To vaše je prostě voňavý, milujete ho. Nejradši byste ho furt pusinkovali a mazlili se s ním. A nevěřím tomu, že mají tyhle hormony jen ženský, úplně vidím na Dejvovi, jak ji miluje a jak ji moc opatruje. Takže kdepak mateřský pudy, otcovský pudy jsou taky ve hře. 

 

To už se ale dostávám někam jinám. Tak já už budu asi končit. Jsou dvě hodiny ráno a já místo milovanýho spánku píšu článek. Možná to bude tím, že psaní miluju o trošku, ale fakt o malilinko víc, než ten spánek. Tak se mějte krásně a pokud se vám článek líbil, budu ráda za srdíčko. I když většinou těmahle věcma opovrhuju, tak musím uznat, že mi stejně každej komentář a každý kliknutí na srdíčko tu radost udělá. Hold je ten svět ujetej a já jsem prostě ráda, když se moje věci ostatním líběj. 

Tak páčko,

máma Gábi. :-)

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

Mohlo by se vám líbit:

Úzkost

3.6.2019

Navrch huj, uvnitř fuj

25.3.2019

1/15
Please reload