© 2017 Gabriela Hájková

Faleš a přetvářka

1.1.2019

Zase pozdě, zase jsem přišla pozdě! A ještě k tomu mám dozor, doprdele. Je to jen pár minut, ale i tak. Bundu házím na židli na chodbě, abych nemusela do sborovny. Popravdě to takhle dělám už několik týdnů. Nemohla jsem včera ani myslet na to, že budu muset ráno vstát a jít SEM, do toho babince. Jen pomyslím na další pracovní den, mám pocit, jako by mi někdo šlapal po hrudníku a já se nemohla nadechnout. Už se těším, až se zas budu schovávat na hajzlu o každý přestávce, abych s nima nemusela sedět v jedný místnosti a vstřebávat vyčítavé pohledy. Já za to přece nemůžu, že mě nejsou schopný zaúkolovat. Asistenta ve třídě nikdo nechce, nedivím se, taky bych chtěla mít radši klid. Proč mi to ale mají za zlý? Je mi na blití z každýho novýho všedního dne. Chodím pozdě, jen abych tu nemusela být o jedinou minutu navíc. 

 

Dobrý, nikdo mě neviděl profrčet chodbou, a tak budu dělat, že tu jsem už od rána. "Ahojky Gábinko." se rozezní v mých uších a já si říkám, co to kurva?! Petřin hlas nejde přeslechnout, to musel slyšet i školník v prvním patře. Ten její falešnej úsměv ve mně vzbuzuje vztek. Vždyť obě moc dobře víme, že se nemáme rády a že si lezem krkem. Když se na ní podívám, mám pocit, že se snad samou sladkostí roztaje. Nejradši bych ji do toho úsměvu šlápla, ale přemůžu se a vykoktám ze sebe ahooj, koutky mi cuknou nahoru, jakože úsměv. Víc to nešlo, prostě nešlo. Kdybych nevěděla, co o mně včera říkala kolegyním, tak bych ji ten ranní poděl možná i věřila. Ale když o mě někdo vypráví takový řeči, nechápu, jak se mi pak může podívat do očí. Člověk si řekne, že z toho už vyrostl a tohle se v tom normálním dopěláckým životě neděje...a ono hovno. Je to ještě horší. Mezi ženskejma to prostě nejde. 

 

Nebo jsem v tom jen neuměla chodit? To už je teď, po několika letech, úplně jedno. Tohle je jen jeden z mnoha úryvků mého života, kdy jsem se setkávala s přetvářkou a falší. Znám lidi, kteří jsou schopni vám pochválit outfit a za rohem říct, že je to to nejhnusnější, co kdy viděli. Znám i lidi, kteří vám dokážou tvrdit, že jsou vaši nejlepší přátelé a zároveň chodit s vaším klukem. Znám i lidi, kteří s vámi chodí a přitom jsou na kluky. Každý z nás se s něčím podobným setkal a troufnu si říct, že každý z nás někoho už aspoň jednou pomluvil nebo něčím aspoň malinko zradil. Ať chceme, nebo ne, je to pro spoustu lidí docela dobrá zábava. Zábava, která ale ubližuje druhým a to bychom si měli uvědomit a hlavně se z toho sami poučit. 

 

 

Pamatuju si, kdy jsem se z tohodle opravdu hroutila. Záleželo mi na tom, co si o mě myslí druzí, i ti cizí. Chtěla jsem se všem zavděčit. Byla jsem až moc důvěřivá a každýmu se svěřila a věřila mu. Nejvíc mě to pohltilo asi v pubertě. To je člověk takovej celej divnej a bere si dost věcí osobně. Časem jsem zažila tolik malých škrábanců, že jsem se nějak naučila tyhle lidi rozpoznávat od těch opravdových, upřímných. Nějak sama od sebe jsem to začala filtrovat a už se s těmi "na oko" kamarády vůbec nestýkám. Občas jdu s někým novým na kafe, ale dost brzo je jasný, že polovina úsměvů je přetvářka a druhá polovina lež, a tak to radši nechám být. Ani vlastně neřeším, když mě někdo nějak hnusně pomluví, protože vím, že mi buď závidí, nebo je prostě jenom debil a časem se mu to samo vymstí. 

 

Pak jsem se setkala s lidmi, kteří to možná myslí dobře, ale i tak to ve vás zanechá otisk. Budou vám do očí tvrdit, že jste krásně hubení, i když jste jasně za poslední rok přibrali 20 kilo. I retardovanej by to poznal a vy si říkáte, jestli to nemyslí ironicky? Aspoň by to bylo upřímný. Ale pak vám dojde, že ten člověk vlastně ani nemá smysl pro humor, takže ne. On vám chce opravdu udělat radost, ale vlastně jen upozorní na to, že jste fakt tlustí. Proboha, to je jak tvrdit hluchýmu, že slyší. Není lepší mlčet?

 

Mám na to všechno takových pár tipů, který jsem se za tu dobu naučila a od jistý doby žiju pohodovej život a skoro vůbec se s neupřímností a přetvářkou nesetkávám.

 

ODPUŠTĚNÍ

Jednou z nich je odpouštění. Jsem dost splachovací a odpustila bych komukoli cokoliv. Dřív mě to štvalo, ale pak jsem si uvědomila, že je to skvělá vlastnost. Je dobrý nemít v sobě vztek za to, co mi kdo udělal. Párkrát jsem s takovými zrádci začala zase kamarádit a několikrát na to zase doplatila, znova. Takže odpouštět ano, kamarádit se, ne. Lidi se mění, ale ne zas tak moc. Není dobrý na to spoléhat. 

 

UPŘÍMNOST

Díky tomuhle všemu jsem začala být opravdu upřímná, fakt ve všem. Kamarádky se na mě můžou spolehnout. Když se mě zeptají, co si o tom myslím, nikdy jim nelžu. Proto se mě ptají jen na to, co jsou schopny opravdu unést a ne jentak, abych je podpořila v nějaký kravině. (Například když chtějí potvrdit, jestli je ta nová holka jejich bejvalýho hnusná, tak rovnou říkám, ať se mě radši neptají :-D)

 

Jedna moje kamarádka chodí s jedním idiotem za druhým. Všem je jasný, že to nemá smysl. Každý ji ponižuje, nepodporuje, nemá na ni čas a přitom by už mohla mít ve svém věku aspoň dvě děti a hlavně být už konečně šťastná a spokojená. Ale má chudák smůlu, vlastně si za to může tak trochu i sama. Vždycky mi přečte pár zpráv, popíše mi, jaké to posledních pár měsíců bylo a já ji netvrdím, že to bude okej, že on to tak určitě nemyslí a změní se,  že si najednou uvědomí, jak ji miluje a budou mít deset dětí a happy end. Ne. Řeknu ji, co si o tom myslím doopravdy, řeknu jí i to, co si myslím, že udělala špatně ona. Vždycky doufám, že se z toho poučí. Někdy si říkám, že jsem fakt docela drsná, ale já nebudu někomu říkat, co chce slyšet, jen aby marnil svůj čas.

 

Když se mi na někom něco líbí, pochválím to. I když je to cizí člověk třeba za kasou. To je důvod, proč mě moji opravdoví kamarádi mají rádi, můžou ode mě vždycky čekat objektivní a upřímný názor. 

 

TAJEMSTVÍ

Netajím nic, za co bych se mohla stydět. Ano, udělala jsem spoustu věcí, kterýma se úplně nechci chlubit, ale neměla bych problém je komukoliv říct nebo je i napsat na blog. Nemám žádné tajemství ani před Dejvem a nikdy jsem neměla. Ten o mě ví úplně všechno. I to špatný, i to dobrý.

 

HRDOST

Tohle je vlastnost, kterou jsem dřív trochu postrádala, ale dnes už jí mám. Podnikání mě naučilo, že jsme všichni na stejný lodi a je jedno jak vypadáte, nebo jaký máte post. Pokud máte svoji hrdost, víte jací jste, nemáte potřebu se zaobírat blbcema. Nestojí vám to za to, a ani nechcete klesat na jejich úroveň a hádat se s nimi o blbostech. Pokud si uvědomíte, že se nikdy všem nezavděčíte, tak to taky pomůže k tomu, abyste žili spokojený život bez falešných lidí. Pokud vás támhle pomlouvá nějaká cizí fiflena, může vám to bejt úplně jedno.

 

Je přece úplně jedno, co si o vás kdo myslí. Neplejtvejte svůj drahocenný čas na hádky a dokazování někomu něco. Já jsem to ze začátku taky řešila a došla jsme do toho bodu, že se stýkám jen s lidmi, kteří mi za to stojí. Nerozčiluju se nad nikým, jdu si kdy chci kam chci. Nenechám si rozkazovat. Dělám si co chci a moji kamarádi to respektují. Když mám špatnou náladu, tak se vzájemně podporujeme a motivujeme a tak to má být.

 

Tímto vám přeju skvělý start do roku 2019 bez falešných a neupřímných lidí. Ti vám můžou víte co! A hlavně, i vy se chovejte k ostatním tak, jako chcete, aby se ostatní chovali k Vám. 

 

A jako vždy, komu se líbil článek, dejte mi srdíčko pod článkem, nebo zanechte komentář, potěší. :-)

Tak páčko, Vaše Gábi.

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

Mohlo by se vám líbit:

Úzkost

3.6.2019

Navrch huj, uvnitř fuj

25.3.2019

1/15
Please reload