© 2017 Gabriela Hájková

Hra na dokonalou mámu

3.1.2019

"Pojď, jdeme tě znovu převlíknout, abys nebyla ani chvilinku ušmudlaná." Přebalit, namazat, ostříhat nehtíky. Všechno zvládám levou zadní, jsem přece máma. "Kampak mi to utíkáš koťátko? Že já tě chytím? A co dneska budu dělat?" Tak napeču, navařím, vyperu, vyžehlím. Jsem správná hospodyňka, ještě vytřu, už jsem viděla v chodbě smítečko. V žádným případě tu nemůže být bordel, mám přece miminko. Běhám s košťetem tam a zpátky a zpívám si oblíbenou písničku, miminko zatím sladce spinká a já se cítím tak skvěle. Už se těším, až se probudí a budeme si spolu hrát s kostičkama. "Řekni máma, řekni táta. Hele, táta přišel z práce." Tak mu ještě uvařím večeři, uspím děťátko, a pak si uděláme romantickou chvilku. Zítra mě čeká další nádhernej den.

 

S hlavou v mých dlaních sedím na zemi. Kapky slz dopadají na ten podělanej dětskej koberec. Z gauče mě probodávají dvě oči. Nečum na mě, ty kýčovej medvěde, už prostě nemůžu. Někdy to fakt nesnáším, tohle mateřství. Kdo mi nakukal, že je to tak skvělý? Připadám si jako neschopná máma, mám výčitky. Všem ostatním se to přece tak hrozně líbí, všechno zvládaj na jedničku. "Pojď ke mně, pojď sem, prosím!" To oblíkání mě jednou fakt zabije. Jak já nerada přebaluju, když pak kope nohama a utíká mi, mezitím občas počůrá zem. Ach. Dneska jsem ještě nejedla, kafe už mám studený, klasika. V hlavě se mi točí, co všecko bych chtěla dělat. Namalovat obraz, napsat článek, chvíli jentak číst knížku ... a já nemůžu. Do večera budu dělat tyhle šílený věci, obě moje ruce pro jedno miminko. Ženská se měla narodit s 6ti rukama a bylo by vystaráno.

 

...

 

K napsání těchto řádků mě inspirovala jedna moje kamarádka. Popravdě jsem z ní měla pocit, že všechno zvládá na sto procent. Vždy, když jsme se viděli, měla čisťounké miminko, chodí s nim denně na procházku, někdy dokonce dvakrát. Doma má naklizeno, navařeno. Já si vedle ní někdy připadala trochu blbě. Například jsem vypustila Rozárku na špinavej koberec v Costa coffee, nebo jsem ji dala zašedlé tričko, protože nic jinýho jsem zrovna neměla vypranýho. Opravdu jsem ji obdivovala a tiše záviděla, že to tak skvěle zvládá. Ale teď mi řekla něco, co mě trochu zaskočilo. Řekla mi, že se taky někdy cejtí mizerně. Je ráda, že to řeknu takhle nahlas a nebojím se, protože ví, že v tom není sama. Taky má z okolního světa dojem, že si mateřství všichni užívají a pak má výčitky, když ona taky není vždycky stoprocentně naladěná, ale prostě musí se postarat. Nic jinýho nám matkám nezbejvá.  

 

 

 

Tímto chci všem říct, že si nemusíme hrát na dokonalý život. A nemusíme se stydět, nebo si vyčítat, když se přistihneme, jak myslíme na poslední "svobodnou" dovolenou a chtěly bychom se vrátit do té chvíle, kdy jsme nemusely nic. Někdy se to opravdu už nedá vydržet a vy přemejšlíte, jestli to byl dobrej nápad, pořídit si dítě. Ale když to vyslovíte nahlas, moc dobře víte, že byste nikdy neměnily, protože to miminko milujete víc než sami sebe. Svoje miminka milujeme nadevše, hrajeme si s nimi, ať se děje co se děje, ať nám je dobře, nebo špatně. Vždy se o ně dobře postaráme, aby neměla hlad, nikdy je nenecháme v posraný plíně a vždycky je pomazlíme.  To ale neznamená, že to není náročné a že nemáme právo si někdy zanadávat, pobrečet, mít chvilku bordel úplně všude, nebo to dítě nechat ve špinavym bodýčku celej den. A už vůbec si nemusíme hrát na dokonalé mámy a můžeme tyhle svoje "slabosti" přiznat. Nejsme v tom samy. Co myslíte? 

 

Kdo v tom někdy plave, zmáčkněte anonymně srdíčko, nebo napište komentář. 

Tak páčko,

máma Gábi.

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

Mohlo by se vám líbit:

Úzkost

3.6.2019

Navrch huj, uvnitř fuj

25.3.2019

1/15
Please reload