© 2017 Gabriela Hájková

Miluju vlaky jako Sheldon!

26.5.2018

Husí kůže, pocit zděšení, vlasy vstávající hrůzou! Něco tu před chviličkou proběhlo... a já se nemůžu ani hnout. Co když mi vleze do ucha? Co když na mě skočí a celou mě sežere? Co když...já nevim co! PAVOUK! Určitě to byl pavouk! ÁÁÁÁÁÁÁÁ!

 

Tak přesně takovýhle pocity, když vidím pavouka, nezažívám. Pavouky mám vlastně docela ráda, klidně bych mohla nějakou tarantuli doma chovat. Nebojím se ani hadů, ani kobylek. Když jsem byla malá, chovala jsem je v terárku a nechala si je lézt i po vlasech. Ty velký zelený. Jooo, to byly moje kámošky. :-) Nebojím se ani výšek, ani malejch prostorů, ani duchů a ani smrti. Jednu moji fóbii vám ale prozradím. 

 

 

Když mi bylo asi 15, měla jsem o dost starší kamarády. Vyrůstala jsem mezi klukama, kteří milovali auta, a tak jsem byla většinou všude jako spolujezdec. Jezdili jsme do Milovic na závody, ale i po městě jsme si to valili klidně kilčem a bylo nám to jedno. Vlastně jsem měla pocit adrenalinu a hrozně se mi to líbilo. A pak jsem si udělala v 18ti řidičák... 

 

Můj automobilovej svět se mi otočil o 180 stupňů. Najednou jsem zjistila, jak je strašně jednoduchý přehlédnout chodce, uklouznout na mokré silnici a nejhorší jsou na tom ty ostatní. Ti, co nedodržujou předpisy. Sice to mají na háku a mají pocit, že jsou si jisti v kramflecích, ale některý křižovatky jsou tak blbý, že třeba není z vedlejší ani dobře vidět, jestli na hlavní někdo jede padesátkou, natož stovkou. Stačí, aby někdo jel fakt rychle, vy ho přehlédnete a je ve vás. Na dálnici naopak, když někdo jede moc pomalu a brzdí vás, tak je to nebezpečný, protože chce každej předjíždět a jsou z toho všichni agresivní. 

 

 

 

Po získání řidičáku jsem si to pár měsíců cvičila, než jsem se "vyjezdila" a uměla to perfektně. (Kromě parkování podélně mezi auty, v Praze bych asi moc nepochodila) :-D Občas jsem se svezla s nějakou kamarádkou a řeknu vám, že od tý doby se pro mě stalo ježdění jako spolujezdec fóbií. Neříkám, že všechny řídí špatně, to rozhodně ne. Jen jsem prostě dostala strach, když se jednou nerozhlédla při přejíždění hlavní, když si neudržuje rozestupy, když brzdí na poslední chvíli na mokru, nebo nedá přednost zprava a pak ještě na člověka, kterej to do ní málem vrazil, ukazuje fakáče. 

 

Jednou jsme jeli fotit na svatbu a vezla nás jedna hodně stará paní. Pamatuju si, jak jsem se křečovitě držela madla a modlila se, abychom tam už byli. Ta paní furt jen mluvila a mluvila a vůbec nedávala pozor. Na dvou křižovatkách to projela a bylo jí to jedno. V půlce cesty jsem vykřikla, jestli se nemůže na tu jízdu víc soustředit. No... Pak už jsem za volant nikoho nepustila. A tím myslím VŮBEC nikoho. Chudák David musel až do 9týho měsíce těhotenství sedět vedle mě a jen přihlížet. Dokonce jsme řídila i v den porodu! Pak už mi nezbylo nic jinýho, než ho k tomu pustit. 

 

 

 

Od tý doby si zvykám a věřím, že svoji fóbii jednou překonám. Zprávy v televizi mi ale moc nepomáhají. Nedávno se stalo, že jela rodinka docela pomalu, protože měli v autě malé miminko. Někdo je předjel na dálnici a vybrzdil je. To miminko na zadní sedačce umřelo! Fuj, je mi z toho zle, když na to pomyslím. Od tý doby, co mám sama miminko, jsem na takovýhle věci háklivá. Dřív jsem si takovýhle věci nebrala moc k srdci, ale teď mi jde mráz po zádech a je to pro mě extrémně nepřijemný, slyšet něco takovýho.

 

Problém je taky v tom, že řidiči v ČR jsou děsně agresivní. Asi před týdnem jsme byli svědky skoro rvačky na ulici. Blbec mu tam vjel, zablokoval ho a šel na něj, přitom on sám nedal přednost z vedlejší a byla to jeho vina! Prostě nepochopíš. Musela jsem Davida držet, aby nevystoupil z auta a nešel zakročit. Prostě strašný, kdybych toho chlapa ještě někdo viděla, asi bych mu objela auto klíčem a propíchala gumy. Někdy si přeju, aby se jim to nějak vymstilo. Samozřejmě ne nějak hrozně, ale třeba by jim mohlo prázdný auto sjet do řeky, nebo tak... No pardón, to už se zase tady rozčiluju. ÁÁÁÁ! Jsou i státy, kde autem každej jezdí v pohodičce a ne jako magorři.

 

 

 

No abych to shrnula, když někdo řídí a já jsem spolujezdec, je to se mnou ale teda vopruz, David vám o tom může vyprávět. Neustále ho kontroluju a buzeruju, přitom řídí docela slušně. Taková jízda autem nám umí někdy zkazit i celej den. Fakt nevím, co to se mnou je! :-D Prostě nevěřím lidem za volantem, nemám ráda ani autobusy. Nejradši mám vlaky, protože jedou po kolejích. 

 

Má někdo z vás podobnej problém jako já? Napište mi do komentářů a pokud se mnou soucítíte, prosím zmáčknout srdíčko, tak jako vždy.

JÓ a pokud vás moje psaní baví, sledujte mě na instagramu @world.of.gabi. Teď to instastories docela baštím, tak se stopro pobavíte. :-)

 

Tak páčko,

Vaše Gábi.

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

Mohlo by se vám líbit:

Úzkost

3.6.2019

Navrch huj, uvnitř fuj

25.3.2019

1/15
Please reload