© 2017 Gabriela Hájková

Špatná máma, dobrá máma.

7.4.2018

Sedím na zahrádce a do tváře mě hřeje první jarní sluníčko. Je mi hezky. Přemýšlím nad tím, jak se můj život v posledních letech změnil a zároveň zůstal stejný. Snažím se vzpomenout na doby, kdy jsem pařila do deseti do rána a v týdnu měla na starost se jen naučit na písemku. I když to byl taky stres, to je fakt...a ta kocovina taky nic moc. Jaké to asi bylo být jen sama se sebou. Usínat sama a probouzet se sama? Popravdě už nevím.

 

 

 

Ještě předtím, než jsem si našla partnera, který mě přesvědčil, že mít dítě je cool, jsem se vyhejbala kočárkům obloukem. Každý mimino mi připadalo stejný. Plešatý, křičící, smrdící, blinkající. No fuj. Ano, zní to hrozně, ale opravdu ne každý je milovník miminek a má chuť každé pochovat a dát Vám like k čerstvě narozenému mimi (většinou to teda ze slušnosti udělá, ale... :-D) Na mě zkrátka příroda nezafungovala a já se dětem stranila. 

 

 

O miminku jsem začala přemýšlet až v době, kdy mi řekli, že ho možná nebudu moct mít. Bylo mi z toho špatně a říkala jsem si, že to mám za to, jaká jsem byla kráva a v mládí vyhlašovala, jak dítě nikdy chtít nebudu. V tu chvíli jsem to začala vnímat trochu jinak. Ne že by se mi miminka začala úplně líbit, ale kdykoliv jsem viděla ve filmu narození miminka, tak mě to uvrhlo do depky. "Co budu dělat, když to nepůjde? Adoptuju si černouška?.. Ha ha ha, vždyť přece ještě mímo nechci." Zlehčovala jsem to, ale uvnitř mě to trápilo. Krátce na to mi zemřela babička a od té doby jsme trávili každý týden u dědy. Táta za ním jezdí do dnes každý den, aby tam nebyl sám a já si uvědomila, že nemít děti je ve stáří opravdu hrozný. Na světě už by nebyl nikdo, kdo by se o nás postaral, kdo by nám dovezl jídlo, až nebudeme moci chodit, kdo by se postaral o našeho pejska, až umřeme. (Teda teď psa ještě nemáme, ale jednou určitě budem, teda možná - Dejv chce mopse a já ohaře, tak nevím... :-D) Jooo já vím, je to hrozný takhle nad tím přemejšlet, ale prostě je to tak! Například já nejsem moc samostatná a nesnáším být delší dobu sama, proto představa, že by mě ani nikdo nepřijel navštívit, je pro mě strašná...Takže impulzů jsem měla dost, ale pořád se mnou lomcovaly rozporuplný pocity ohledně toho malýho. Chtěla jsem cestovat, chtěla jsem kariéru. Sotva jsem dodělala školu a měla jsem pocit, že mě čeká spousta dobrodružství a mimčem by veškerá sranda skončila. 

 

 

Potom jsem otěhotněla. Můj pocit byl stále neutrální. Stále jsem nevěděla, jestli dítě už chci, nebo ještě ne. Na jednu stranu jsem byla šťastná, že ho můžu mít, ale na druhou stranu jsem byla i trochu naštvaná, že to je už teď v době, kdy mě teprve čekalo rozjet tu mojí práci naplno. Dozvěděla jsem se to vlastně den předtím, než jsem šla obhájit diplomku a byla jsem celá natěšená na další svatební sezónu, se kterou jsem se mohla rovnou rozloučit. Každý se mě ptal, jestli už se těším, až se narodí a já neuměla odpovědět. Ani jim, ani sobě. Prostě jsem to nějak neřešila a chvilku byla šťastná a chvilku smutná. Klasika. :-D V devátym měsíci jsem teda už jenom nadávala, jestli mi to za to stojí, protože to bylo děsný. :-D Bylo divný představit si, že budu máma, co jezdí na pennyboardu a nosí drdůlky. Nedávno jsem byla sama ještě dítě a teď už mám mít vlastní. Navíc jsem se bála té lásky, o které každej mluví...

 

 

 

 

... A pak se narodila. Svět se mi otočil o tisíc stupňů a pak se zase vrátil do normálu. Žádný extra pocity lásky se hned nenavalily, ale mateřský hormony se mi spustily okamžitě. Uf, příroda mě nepodělala a já v tu chvíli věděla, že budu dobrá máma. Prvních pár týdnů jsem měla pocit, že mi skončil život. Kdo nemá dítě, tak si ty začátky vůbec neumí představit. Bylo to náročný, ale pak se to začalo obracet k lepšímu. Začala jsem v mezičase pracovat a denodenně nabírám nové zakázky. Nic jiného než miminko a práci sice nestíhám, ale jsem takhle spokojená. Teda prozatím, ono je to pak prý s miminkama ještě náročnější, když míň spinkají. Dokonce jsem rozjela vlastní projekt Příběh na kousku papíru a dneska jsem byla na pennyboardu. Chodíme do kaváren a co se týče miminka a mých pocitů? S každým dnem ji miluju víc a víc. Ze začátku jsem ji měla ráda a bála se o ni, za to mohly hormony, ale od toho, co se na nás poprvé usmála, mám zamilovaný pocit pokaždý, když se na ní podívám. Nejradši bych ji ulíbala a umačkala. Když brečí, chce se mi taky brečet. Lítaj ze mě bez přemejšlení slova jako pupíčku, ňunínku, mufí, kuký, lásko, zlatíčko, pufíčku, pusinko, opičko, nudličko.... A tak bych mohla do nekonečna pokračovat, ani nevim kde jsem to nabrala. Miluju ten pocit, že jsem pro někoho ten doopravdy nejdůležitější člověk na celym světě. Někdy mám takovej ten divnej ujetej pocit, že jen my dvě se chápem a jdem proti celýmu světu! Takhle napsaný to zní divně, ale je to tak. Spí vedle mě v posteli a jsem ráda, když se vedle ní probouzím. Asi ji nikdy nenaučíme spát v postýlce, ale co. :-)

 

 

 

Kdo mě zná, tak ví, že u mě je tohle celý takový divný. Já celkově lidem neumim moc říkat, že je mam ráda. Nejde mi to přes pusu. Ale teď mi to přijde naprosto přirozený a udělala bych všechno pro to, aby se cítila dobře. Takže pokud se rozhodujete jestli mít mimčo, nebo ne, určitě do toho jděte. Nemusíte bejt stoprocentně mateřskej typ. Změní se to a o mimčo se postaráte jak nejlíp umíte! Teď už vím, že jsem dobrá máma a Rozárka bude mít skvělej život. :-)

 

Nezapomeňte mi kliknout na srdíčko a napsat komentář.

Tak páčko, máma Gábi. :-)

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

Mohlo by se vám líbit:

Úzkost

3.6.2019

Navrch huj, uvnitř fuj

25.3.2019

1/15
Please reload