© 2017 Gabriela Hájková

Tlustej jako buřt, hubenej jak lunt

23.9.2018

"Tenkrát, to byly časy! Tyo, to jsem takhle vypadala?" Říkám si vždycky, když projíždím starý fotky. Nejhubenější jsem byla asi ve čtvrťáků na střední, kdy jsem hubla na maturiťák, to jsem měla 52 kilo na vejšku 168 cm. V tu dobu jsem řešila svoji postavu asi nejvíc. Málo jsem jedla, byla skoro pořád ve fitku ... a připadala si pořád tlustá. Chodila jsem totiž s klukem, kterej měl místo mozku svoje svaly, po ránu se s obdivem prohlížel v zrcadle a večer byl naštvanej, že byl přes den 3x kadit a zhubnul tím půl kila. Aby si sám připadal skvěle a zvedl si sebevědomí, neustále mi říkal, že bych měla zhubnout a co je to za špíček. Určitě většina z vás takový kluky taky ve svém okolí má. Ti vám třeba říkají, jaká máte malá prsa, jak vás není za co chytnout a nebo naopak. Pamatuju si, jak jsem stála před zrcadlem a měla pocit na zvracení, jak jsem si připadala odporná. Cvičila jako blázen, až jsem to jednou prostě vzdala, s tím klukem se rozešla a začala tloustnout. Najednou mi bylo líp, MNOHEM LÍP!

Chvilku jsem se svojí postavou ještě bojovala. Někdy jsem si říkala, jak je nefér, že jsou některý holky tak hubený, i když třeba vůbec nesportujou a jedí tak nějak normálně. Nespravedlnost! Měla jsem víc a víc kilo, snažila se držet různý diety. Vždycky to mělo ten samej efekt. Měsíc vytrpět muka a pak zase to samý přibrat. I když jsem věděla, jak bych měla jíst a cvičit, abych měla krásnou postavu, stejně jsem to nevydržela a zase a zase znova přibrala to samý, co jsem zhubla. Hubnout se mi zkrátka nedařilo. V tu dobu jsem z předchozího vztahu neměla žádný sebevědomí a připadala si prostě k ničemu. Buřt. Nikdo mě nebude chtít, když nezhubnu. Jak se můžu někomu líbit... Pořád jsem to řešila. Nikdo za mnou nepřišel a neřekl mi, že je to v pohodě, že mám normální postavu. Spíš naopak jsem potkávala lidi, které jsem neviděla klidně od základky a ti mi říkali, že jsem nějaká větší a podobně. Do toho mi to občas řekla máma, no a brácha, ten na to byl teprve expert. Nebrala jsem to nějak špatně, protože to byla pravda, ale na sebevědomí mi to zrovna nepřidávalo, a tak jsem se furt točila v tom stejnym začarovanym kruhu. Aspoň jsem svému okolí ukazovala prsa, jó ty moje prsa, moje záchrana. 

Jakmile jsem "začala být trochu dospělá" a osamostatnila se, našla si práci, začala si dělat to svoje, moje sebevědomí rostlo. Najednou to nebyla jenom moje postava, která dělala mě mnou. Zní to divně, já vím. Ale od tý doby, co jsem začala sklízet úspěchy za malování, za každou udělanou zkoušku, povedený projekt, za napsání suprovýho článku, jsem se cejtila nějak líp. Moje postava už pro mě nebyla na prvním místě, ale ještě pořád byla důležitá. Pořád jsem totiž neměla toho kluka, pořád jsem nějak nemohla najít toho pravýho. Narazila jsem na pár dalších vztahů, ale ty nevedly nikam. Jeden byl děvkař, druhej se povyšoval a podobě. Prostě mi to nějak nevyšlo a já byla furt chvílema nešťastná a říkala si, že pokud to s tou mojí postavou zajde ještě dál, už si nikoho nenajdu. Zpětně vím, že jsem před těma klukama nebyla sama sebou. Nechodila před nima úplně nahá. Styděla jsem se za svoji postavu. Skrývala svoje tělo, i duši. Haha, to je hodně spirituální slovo tohle, ale víte, jak to myslím. 

 

No a pak jsem potkala Dejva. Snad po měsíci jsem věděla, že on je ten pravej a že spolu už zůstanem. Mohli jsme si říct úplně všechno, jako kdybychom se znali od mala. Už od začátku jsme před sebou neměli žádný tajemství. Chtěla jsem mu říct úplně všechno. Byl (a pořád je) pro mě i nejlepším kamarádem. Člověk, kterej mě vždycky podrží a podpoří, pomůže a nikdy o mě před ostatními neřekne nic ošklivýho. Někdy mě teda sere pekelně a nejradši bych ho zastřelila, ale za hodinku je to zase ok. Někde jsem četla, že hádat se budete s partnerem vždycky, jen si musíte vybrat s kým se budete chtít hádat do konce života.

 

No a najednou jsem přestala postavu úplně řešit. Teď máme oba asi o dvacet kilo navíc a jsme šťastnější než spousta lidí kolem nás. A troufnu si říct, že občas jsme pro ostatní i inspirací. Podnikáme, máme dítě, jsme kreativní. Život je pro nás zábava nehledě na to, že máme na břiše cejchu. Chodíme na food festivaly, hledáme nový místa s dobrým jídlem a nikdy mě nenapadne se kvůli postavě nějak omezovat. Neříkám, že jsem hezčí než dřív, nebo že je moje postava krásná, ale už nemám zapotřebí hubnout pro někoho cizího, někomu něco dokazovat, a už vůbec ne nosit výstřihy až bůh ví kam. Směju se teď sama sobě, když na mě fb vybafne fotku, kde jsem se snažila lacině upoutat pozornost svýma prsama a ještě víc se pod "fousama" směju holkám, které to dělají a je jim jako mně, ne-li víc.

 

Na mé postavě mi už zkrátka vůbec nezáleží. Samozřejmě chci někdy vypadat hezky, pečovat o sebe, připadat si sexy. Jenže fór je v tom, že teď mi to jde snad víc, než když mi bylo dvacet a neměla jsem na sobě ani jeden špek. Stačilo najít si chlapa, kterýmu se líbim a nekritizuje mě. I tak mám ale v plánu zhubnout, až mě Dejv jednou požádá o ruku. Beru to jako takovou výzvu a hrozně se na ten proces těším. Nebudu to přehánět a je jasný, že to zas nevyjde, ale zkusit se má všechno, tak uvidíme, jak budu nakonec vypadat ve svatebních.

 

A jak to máte vy se svoji postavou? Řešíte, neřešíte? Těším se na odpovědi do komentáře pod článkem a komu se článek líbil, budu opět ráda za zmáčknutí srdíčka. 

 

tak páčko, Vaše Gábi.

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

Mohlo by se vám líbit:

Úzkost

3.6.2019

Navrch huj, uvnitř fuj

25.3.2019

1/15
Please reload