© 2017 Gabriela Hájková

Úzkost

Seděla jsem na lavičce. Ten den bylo fakt krásně a my fotili jednu z prvních svateb. Pamatuju si, že byl čas dát si prase, na který jsem se děsně těšila. Celej den to bylo super a nic nenasvědčovalo tomu, co se stalo pak.

 

Seděla jsem teda na té lavičcce, kolem mě všichni tancovali. Z ničeho nic mi začaly mravenčit nohy, postupně mi tvrdly odspoda nahoru a při tom přicházel ten hroznej pocit. Nemohla jsem se nadechnout a na prsou cejtila jako bych tam měla rozžhavenej kámen, kterej se snaží dostat zevnitř ven. Ruce se mi třásly, ale to jsem v tu chvíli nevnímala. Neuměla jsem jasně myslet, v hlavě mi kolovala jen ta jedna myšlenka a neustále se mi vracela zpátky. Kdo to nikdy nezažil, těžko se tenhle stav popisuje a myslím si, že to člověk ani nepochopí, dokud to sám nezažije. Kdo už to někdy měl, ví, že mluvím o ÚZKOSTECH. 

 

 

Úzkosti se opakovaly několikrát denně. Pokaždý, když jsem jen pomyslela na tu jednu vtíravou myšlenku. Po několika měsících, kdy jsem se snažila se z toho sama vylízat, se to jen zhoršovalo. Když jsem zrovna neměla úzkost, tak jsem se cítila nervózně. Nemohla jsem mluvit s cizími lidmi. Jen jsem měla na brigádě někoho obsloužit a už jsem měla slabší nával úzkosti, postupně jsem se začala vymlouvat a mezi lidi nechodila skoro vůbec... Nechápala jsem, proč se tohle děje, když jsem půlku života úplně v pohodě, docela vyrovnaná, a pak se člověk dokáže takhe rozházet.

 

Jednoho dne jsem nemohla spát, věděla jsem, že už je to prostě v prdeli a jestli s tím něco neudělám, tak asi jentak samovolně umřu. Překonala jsem se a šla k psychologovi. Ten mi vysvětlil, že to není moje chyba a jak s tou úzkostí pracovat. To mi nějak samo o sobě pomohlo, a já se do několika týdnů úplně uzdravila. Prý je to chybějícím serotoninem v mozku a spouští se to nahromaděným stresem, musíte ošálit svůj mozek tak, aby se vrátil zpátky do normálu. Ale nebudu Vám popisovat jak na to, každý to má jinak. Zásadní je, dojít si k psychologovi co nejdřív, protože tím, že se v tom budete nimrat, si ještě víc ublížíte a možná že ne jen sobě, ale lidi kolem vás z toho budou taky hotoví, protože vám neumí pomoct.

 

 

Nebylo to poprvé a naposledy, kdy se mi to stalo. Pamatuju si, když mi bylo cca 13 let, tak jsem měla úplně to samý. Kdysi jsem s kamarádkou ukradla nějakých pár věcí v krámě a měla z toho takový výčitky, až jsem spadla do týhle nekonečný smyčky úzkostí. Věděli to všichni v rodině, ale nevěděli, co se mnou. Úzkosti jsem měla spojený taky se špatnýma myšlenkama, a tehdy se to vztahovalo ke všemu, co jsem udělala kdy špatnýho, nebo trapnýho. Rozuměj, třeba jsem s kamarádkou zkoušela kdysi kouřit a dokud jsem to neřekla mamce, tak jsem z tý myšlenky měla opakované úzkosti. Nebo, a to bylo pro mě jako pro začínající puberťačku fakt hrozný, jsem si třeba sáhla mezi nohy a dokud jsem to neřekla BABIČCE, tak se mi to vracelo. Myslím si, že tohle zanechalo stopy i na babičce a rodičích. Trvalo to celej rok, kterej si dneska vůbec nepamatuju. Jen vím, že jsem někdy měla fakt chuť se zabít, ale věděla jsem, že bych to neudělala.

 

Myslím si, že do teď to nikdo z mých známých a kamarádů nevěděl, a ani to na mě tehdy nebylo poznat. To, že se člověk usmívá a je milej, neznamená, že mu není chvílema špatně. Tohle téma jsem chtěla načít už delší dobu, protože mám kolem sebe víc lidí, kteří takové úzkosti měli, a kdybych tenkrát věděla, že je to normální a nejsem sama, šla bych k psychologovi daleko dřív. Nemusela jsem ztratit rok života a nemusela jsem se v tom tak dlouho plácat. A je potřeba o tom mluvit, nemusíme se za to stydět. Je to stejný, jako když má člověk chřipku, nebo jinou nemoc. Být dneska psychicky v pohodě není lehký. Člověk je neustále ve stresu, hodnocený, zahlcený, a proto se tohle děje. Vsadím se, že i vy, co jste to nikdy nezažili, máte kolem sebe i mezi nejbližšími někoho, kdo na úzkosti trpí a bojí se to přiznat, aby nevypadal jako blázen. Bojí se, že ho nepochopíte, ale věřte, že vaší podporu potřebuje. 

 

Myslíte, že jsem udělala dobře, když jsem otevřela tohle téma? Pojďme dát světu vědět o tom, že se tohle děje a sdílejte můj článek. Nebo seberte odvahu a napište mi, jestli jste taky něco takovýho zažili a co vám nakonec pomohlo. Sledujte mě na instagramu world.of.gabi, protože mám v plánu otevřít tohle téma i tam. 

 

Zatím se mějte krásně a užívejte sluníčka,

Vaše Gábi.

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

Mohlo by se vám líbit:

Úzkost

3.6.2019

Navrch huj, uvnitř fuj

25.3.2019

1/15
Please reload